Rozjímání 2024

Leden/únor

Březen/duben

Květen/červen

Červenec/srpen/září

Říjen/listopad/prosinec

Leden/únor 2024

Stáhnout

„Jan sedmi církevním obcím v Asii: milost vám a pokoj.“ (Zj 1,4)

O Janovi již víme, že to může být kdokoli, koho pověřuje sám Pán, aby nás oslovil. Sami můžeme být „Janem“ pro druhé. Pán si může posloužit jakoukoli situací a jakýmkoli nástrojem, z naší strany třebas i nevědomě. Přesto však existuje „pověření“ závažnějšího druhu, a to když Pán člověka k něčemu povolává a on toto povolání přijímá se vší zodpovědností a věrností. Pak před ním Pán jako svitek rozvine dějství duchovního života, duchovního zápasu se všemi epizodami a dramaty. Tomu pak může být účastný každý, kdo to přijme. Člověk se tak sám stává „Janem“ a svědčí „sedmi církvím“, a to jedinečným způsobem, který je svěřen v dějinách světa pouze jemu. Někdy Pán chce, aby to svědectví bylo skrytější, někdy aby bylo zjevnější. Jan, který sepsal Zjevení, dostal od Boha dar hluboce symbolického a básnického vyjádření, které silně rezonuje po celé dva tisíce let a kterému je třeba dobře porozumět.

„Sedm církví“ je plnost církve, celá církev. Zároveň – jelikož podle biblické symboliky víme, že sedmička vždy znamená pozemskou plnost – si můžeme povšimnout, že je to stále „sedm“ církví, nikoli „jedna“ církev. Plnost jednoty je teprve předmětem naděje. Na zemi však usilujeme o jednotu v mnohosti skrze stále větší lásku: největší dar, o který se vede nejtužší zápas. Každá ze sedmi církví je totiž zároveň ohraničeným městem – stále ještě není plně dostavěný jediný Nebeský Jeruzalém, kdy bude všechno ve všem. Láska, která je „stavebním materiálem“ Nebeského Jeruzaléma, zde ještě naráží na „hradby Jericha“ – našich nejrůznějších větších či menších vnitřních překážek, strachů a hříchů. Přesto ale každá z těchto církví má účast na tom, co říká Pán těm druhým – Pán spojuje církev svým Slovem: každá má účast na duchovním zápase, který je charakterizován právě onou „sedmičkou“: jsme vyhnanci z ráje, jsme na cestě do nebe, ale ještě v něm nejsme. Církev však není společenské zřízení, které by mělo za cíl vytvořit nebe na zemi („babylonské věže“ v mnoha podobách), ale jsme správcové Kristovy kenoze (Ježíšova snížení se ke člověku).

Sousloví „milost a pokoj“ je v Novém zákoně velmi častý pozdrav. Je to pozdrav výsostně křesťanský, ačkoli ho v běžném kontaktu dnes už neužíváme. Církev není pouze správcem Ježíšovy kenoze (to by bylo málo), je zároveň správcem Ježíšova přicházení („Až budu vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“; srv. Jan 12,32), kdy na nás postupně vylévá Ducha Svatého a jednou jej vylije v plnosti. Tím, že se nám Duch Svatý zatím v plnosti nemůže dát, protože k tomu nejsme disponovaní, dává se nám skrze své projevy a svá gesta čili svou milost (to je kenoze Ducha); Duch se neprojevuje sám, ale anonymně se nám dává v nesčetném množství darů, od „nejobyčejnějších“ – odkud například pochází náš vlastní intelekt nebo nějaký talent? – po ty nejvznešenější, a dává nám je takovým způsobem, že si ani neuvědomujeme, že On je jejich původcem, a bereme je leckdy automaticky. Dal nám svobodu je užívat podle našich schopností a našeho uvážení. Ovšem stejně jako je velký rozdíl v tom, jak vděčně, nebo nevděčně přijímá dary od rodičů dítě, tak hraje velkou roli to, jak tuto svobodu vůči Duchu Svatému a jeho milosti využíváme také my a nakolik s jeho milostí spolupracujeme.

„Je potřeba vnitřního míru, aby se mohly rozvinout naše duševní schopnosti. Ale k opravdovému míru vede jenom mír, který přináší Kristus, kníže míru.“ (Špidlík) Zatímco milost máme vždycky „po ruce“, protože Duch vůči nám vztahuje svou pomocnou ruku bez přestání, pokoj je něco, co nemáme vždy a o co musíme zápasit. Někdy nás z falešného pokoje, klidu, vyvádí sám Pán! Vrhá do našeho života „oheň a meč“ (srv. Lk 12,49; Mt 10,34), převrací stoly s našimi bůžky a vyhání nás z Chrámu ven (srv. Mt 21,12), protože jsme se v něm zapomněli klanět Pánu. Proto se nemusíme bát, když nás přepadne neútěcha nebo zaskočí nějaká nesnáz, ale jednoduše se můžeme Pána začít ptát: „Co mi tím chceš, Ježíši, říci?“ Spolupráce s milostí potom může také znamenat spolupráci s doslova „porodními bolestmi“ pokoj–nepokoj, útěcha–neútěcha. Pán nás nepokojem leckdy chce posunout dál a obohatit, učinit z nás zralejší osobnost.

Milost a pokoj jsou dvěma rukama požehnání nacházejícího se v závěru mše. Toto požehnání je jakoby pečetí mše. Nejenže zpečeťuje naše misijní poslání (které je podstatné), ale zároveň také „ukrývá“ to, co se ve mši odehrálo. Leckdy nerozumíme tomu, proč jsme nějakou nesnáz nebo bolest museli prožít a jakou milost nám to vlastně přineslo. Potom je to třeba v největší důvěře vložit pod tuto mešní pečeť a být si vědom toho, že to jednou v nebi bude tvořit bohaství, které na vlastní oči uvidíme a budeme za ně vděční. Připomeňme si obraz, který Jan předestírá ve Zjevení v následných kapitolách: žena, která v bolestech porodila Dítě, musí prchnout sama na poušť, zatímco Dítě je uchváceno do nebe a je skryto jejím zrakům (srv. Zj 12). Proč? Aby je okamžitě nepohltil velký drak, který si na ně po celé dějiny brousí zuby.

Přání milost a pokoj je ryze křesťanským přáním, aby obojí v životě rostlo (a ve spolupráci s Duchem také skutečně roste). Milost leckdy roste cestou protisměrů a nepokojů – někdy sám nepokoj je milost, protože je cestou k větší milosti. Je velká křesťanská statečnost tuto logiku přijmout. Být mučedníkem neznamená čekat, že mi někdo „setne hlavu“, stačí jednoduše přijmout tuto logiku vděčnosti a vědomí smysluplnosti toho, co mi Pán posílá a co nemusí být vždy pouze „slunečným počasím“. Milost a Pokoj je vlastně Duch Svatý sám a Ježíš sám, a když máme Ducha a Ježíše v plnosti, pak se nacházíme v Otcově domě. Křesťanské přání milost a pokoj tedy znamená přání definitivní plnosti, ke které nás Bůh chce dovést, a zároveň obsahuje veškerý boj, který je třeba pro to podstoupit: zápas o milost, zápas o Ducha, kterého zlý duch Adamovi a Evě vytrhl ze srdce. Ježíš nám ho do srdce znovu zasadil a je na nás, jak jej budeme v sobě pěstovat.

S. Anna Lexmaulová

Vstupem do nového roku 2024 se Kristův druhý příchod ve slávě opět o něco přiblížil: vždyť po celá staletí pravověrní křesťané Pána s láskou čekají a věrně vyhlížejí až do okamžiku, kdy ho uvidíme Tváří v tvář. Když se kardinál Špidlík chystal odejít k Pánu svého života, řekl s radostí, že celý život hledal Kristovu Tvář a nyní ji už velmi brzy uvidí. Když takto od nás odcházel sv. Jan Pavel II., řekl krátce, ale výstižně: „Jsem šťastný, buďte i vy!“ Co to pro nás může znamenat? Naši velikáni, světci a Boží přátelé se velmi těšili na shledání s Pánem. My „ubozí“, ještě stále bojující na této zemi, máme snad plakat, bát se a strachovat z jeho příchodu mezi nás? Pán očekává naší radost. Chce nás nalézt pokorné, tiché, s vnitřní přirozenou a velikou radostí srdce!

S. Kateřina Klosová

Ze slov papeže Františka

Víra není jen ticho, které akceptuje všechno bez odpovědi, naděje není jistota, která tě zabezpečí před pochybnostmi a rozpaky. Nezřídka je naděje temnotou, ale je a vede tě vpřed. Víra je také zápas s Bohem a představuje mu naši hořkost bez „zbožných“ fikcí. Kdosi mi řekl: „Hněval jsem se na Boha a řekl jsem mu to a ono…“ – odpověděl jsem „Ale On je Otcem, On tě chápe!“ Tuto odvahu je třeba mít! Toto je naděje. A naděje znamená také nemít strach vidět realitu takovou, jaká je, a přijmout její protivenství. Znamení, které Bůh dává Abrahámovi, je pokyn, aby věřil a doufal dál: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy… Tak četné bude tvé potomstvo.“ (Gn 15,5) Příslib dosud trvá, něčeho se v budoucnu ještě lze nadát. Bůh vyvádí Abraháma ven ze stanu, ve skutečnosti z jeho omezených vizí, a ukazuje mu hvězdy. Víra se musí umět dívat očima víry. Jsou to jenom hvězdy, které mohou vidět všichni, ale pro Abraháma se mají stát znamením věrnosti Boha. A toto je víra, cesta naděje, kterou se má každý z nás ubírat. Když i nám zůstane jako jediná možnost pohlédnout na hvězdy, pak je čas důvěřovat Bohu. Nic není krásnějšího. Naděje neklame.

Nahoru

***

Březen/duben 2024

Stáhnout

O zpytování svědomí

Drazí Služebníci, v nadcházejícím půlroce rozvineme souvislejší téma na pokračování, které odkazuje na dar, který nám chce Pán postupně udělovat, abychom co nejpravdivěji rozpoznávali, jak k nám mluví, čím žije ve vztahu k nám a vůbec, co jeho Srdce prožívá…

Nejhlubší hlas Boha v nás „sídlí“ ve svědomí: v nejtišší hlubině, kde víme, že jsme sami sebou, ale zároveň je to prostor nepodplatitelný a nezmanipulovatelný. Ve svědomí se slévá naše svoboda s Boží láskou: Osoba Boha s osobou naší. Klasické instrumenty duchovního života nás učí do tohoto prostoru svědomí sestupovat a hledat tam stále neomylněji a jasněji řeč Pána, řeč jeho lásky. Tím nejznámějším prostředkem je všeobecné zpytování svědomí, kterým se nejčastěji připravujeme na svátost smíření, neboť slouží k podchycení a odhalení našich chyb, nedokonalostí, zaškobrtnutí, prostě k očistě srdce. Napomáhá k lepšímu poznání sebe před Boží Tváří i k tomu, jak s námi Pán osobně komunikuje. Existují ale hlubší roviny zpytování svědomí, do kterých nás v tradici církve nejlépe uvádí sv. Ignác, a na pokladu ignaciánského dědictví potom staví Pán, když nás, Služebníky, obdarovává těmi nejhlubšími rovinami modlitby zpytování… Všechny roviny si postupně, na pokračování, uvedeme, neboť jsou užitečné pro současnou dobu, ve které žijeme.

Kromě zmíněné základní hygieny všeobecného zpytování svědomí je tu na cestě za poznáním vlastního srdce první hlubší rovina, tvz. ignaciánské partikulární zpytování svědomí, které nám jako osvědčené předkládá tradice církve. Sv. Ignác považoval tento typ modlitby za vůbec nejúčinnější pro duchovní růst a přikládal mu, před všemi ostatními typy modliteb, prvořadou důležitost. Jak bychom stručně představili podstatu a smysl Ignácova partikulárního zpytování?

Jsme různé povahy a každý má hradbu srdce oslabenou někde jinde. Vetšinou víceméně známe své opakující se slabosti, brány, kterými vchází pokušení nejčastěji. Zná je většinou dobře i naše nejbližší okolí. Za pomoci všeobecného zpytování tyto chyby hledáme, pojmenováváme a prosíme o odpuštění. Pokud se ale nedostaneme do hlubší roviny modlitby zpytování než jen v této všeobecnosti, můžeme ustrnout v určité únavě nebo rezignaci, že se nejsme schopni polepšit, vlastně se nic nemění při opakovaném vyznávání, neboť chyby a hříchy se stále dokola vracejí, my podléháme a nejsme schopni se vymanit z „otroctví“, které i když nechci, stejně konám… Máme za to, že podíl na těchto chybách nese okolí, podmínky, vnější okolnosti apod. Z těchto nejhrubších a viditelných chyb ale východisko existuje: je jím právě ignaciánské partikulární zpytování svědomí (první prohloubená rovina zpytování všeobecného), které učí nacházet kořen našeho sobectví, nezřízené sebelásky, sebeklamu: tento kořen všech mých ostatních chyb bývá pod nánosy všedních starostí natolik přikrytý a zapomenutý, že si onu centrální slabost (ztracenou pod všemi ostatními chybami) málokdy uvědomuji, a přitom mi brání (jako žába na prameni) v plném osvobození a rozvinutí lásky. Partikulární zpytování tedy dokáže odhalit ten nejmenší „kamínek“, který obrazně řečeno ještě „tlačí v botě“ a brání člověku božskému rozletu bez překážek do náruče Pána. Tento skrytý, ale velice konkrétní detail (tj. partikuláre), nějaká podoba nezřízenosti, nepatrná vnitřní slabost (a nemusí jít vždy vyloženě o zlou věc), je podkladem a zdrojem všech našich ostatních (viditelnějších) chyb. Pán touží, abychom ten „kamínek“ objevili, snažili se ho co nejkonkrétněji pojmenovat a nechali ho omývat (proměňovat) pod proudem jeho Lásky.

Například osobním partikuláre (slabůstkou, která je zdrojem všech mých ostatních chyb) může být v introvertním projevu třeba: nedůvěra, ustrašenost, obavy, pocit méněcennosti, malomyslnost, manipulativní sebelítost, patos bolestínství, vzdor, nepružnost, ješitná stydlivost, ustrašená uzavřenost, nepevnost, těkání, netrpělivost, pasivní pohodlnost, lenost; – nebo naopak v extrovertním projevu: vehemence, domýšlivost, pohrdání, nadřazenost, nemilosrdnost, posuzování, soběstačnost, tvrdohlavost, manipulativnost… (bezpočtu dalších variant a zabarvení toho všeho, co zahrnujeme do obecného pojmu pýchy nebo ješitnosti).

Hledáme tedy (v okamžicích ztišení: na duchovních cvičeních, skrze duchovní přátelskou pomoc), a když ten jeden konkrétní skrytý bod jako zdroj (všech ostatních problémů) nalezneme, začneme se učit naše myšlenky, slova a skutky zpytovat z tohoto úhlu: Čemu jsem v myšlenkách, slovech a skutcích podlehl díky například bolestínství, netrpělivosti, domýšlivosti, tvrdohlavosti, zbabělosti, pohodlnosti (atd.)? Při takovém zpytování se nemáme moralistně odsuzovat a drásat (že to nedokážu) ani vůlí chtít tu slabost ihned odstranit, ale učíme se vkládat s důvěrou (trpělivě) Ježíšovi do Srdce onu „slabůstku“ (ať už jí trpím ve slabším, nebo silnějším projevu) s prosbou, aby On (kdy a jak bude chtít) to mé mikro-trápení proměnil. Zkouším to ráno po probuzení, uprostřed dne a večer: mikro pozastavení v nitru, které je jen mezi mnou a Bohem, vnějškově není vidět. Až teprve po určité době, zpětně vysledujeme, že věci jdou přece jen o něco svobodněji, pokojněji, lépe… především díky Pánově lásce a pomoci. Osobní partikuláre mohu hledat někdy i roky, anebo se z času na čas mění podle etapy mé životní cesty. Proto je tak důležité ticho v duchovních cvičeních, které dává prostor k nalezení toho, co je pod nánosy všedního hluku těžko uchopitelné. V duchovním doprovázení se nám může dostat ujištění správně nalezeného partikuláre, které se snažím od té chvíle žít. Pokud je naše osobní partikuláre – slabůstka jako zřídlo ostatních chyb – ošetřováno, všechno to ostatní (v našich myšlenkách, slovech i skutcích), co nás od Pána ještě nadále vzdaluje a s čím zápasíme, se začne uspořádávat. Jinak řečeno: dbá-li člověk o takovéto ignaciánské zkoumání nitra, pak (v příhodný čas a způsobem, který má v rukou Pán), nalezne božský soulad ve všech ostatních rovinách života, svou pravou identitu. Klasické Ignácovo partikulární zpytování svědomí se tedy jako modlitba zaměřuje na jeden základní moment života v dané fázi duchovního růstu (rozpoznaný a volený v duchovních cvičeních), který u člověka rozvíjí plnější nabývání lásky. Přehlížení či zanedbávání tohoto bodu přináší v duchovním životě naopak stagnaci.

Příště navážeme na toto ignaciánské partikulární zpytování svědomí, které chce (coby základ) Pán Služebníkům prohloubit na nový dar: Partikulární zpytování svědomí jako božská ochrana proti pokušení do posledních dní.

S. Luisa Karczubová

Nedávno vyšla, i v souvislosti s tématem, které výše překládá s. Luisa, nádherná kniha: Životopis otce Tomáše Špidlíka, nechejme se inspirovat jejím krásným textem: „Je znám výrok sv. Ignáce z Loyoly, který zpytování svědomí považuje za důležitější než ostatní formy náboženského života. Skrze věrnou praxi zpytování svědomí je člověk uschopněn do každé náboženské praxe vložit její pravý smysl. Kardinál Špidlík v duchu spirituality křesťanského Východu upozorňuje, že se jedná zejména o pozornost na srdce. Svatý Ignác sám kromě obecného zpytování svědomí, které je zaměřeno na negativní pozornost na srdce, formuluje tzv. partikulární zpytování svědomí, jehož podstatou je pozitivní pozornost na srdce: člověk se postupně vymaňuje z fascinace chybami a začíná kontemplovat krásu toho, jak svět nahlíží Pán: a v síle krásného pohledu našeho Pána započne tuto krásu nad pomyšlení plynule uskutečňovat.“ (s. 117) Dovolme našemu Pánu, aby mohl takto jedinečně vstoupit do našich životů, do našich srdcí, a nechejme se inspirovat způsobem života našich velikánů.

S. Kateřina Klosová

Ze slov papeže Františka

Postní doba je časem milosti, kdy se poušť znovu stává – jak zvěstuje prorok Ozeáš – místem první lásky (srv. Oz 2,16–17). Bůh vychovává svůj lid, aby vyšel z otroctví a zakusil přechod ze smrti do života. Jako ženich nás znovu přitahuje zpět k sobě a šeptá našemu srdci slova lásky (…) Postní cesta se stane konkrétní tehdy, když si přiznáme, že jsme stále ještě pod nadvládou faraona. (…) Bůh z nás není unavený. Přijměme postní dobu jako silný čas, kdy se k nám znovu obrací jeho slovo: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20,2) Je to čas obrácení, čas svobody. Sám Ježíš, jak si každoročně připomínáme o první neděli postní, byl Duchem veden na poušť, aby tam byl podroben zkoušce svobody. Po čtyřicet dní bude před námi a s námi. On je vtělený Syn. Na rozdíl od faraona Bůh nechce poddané, ale syny. Poušť je prostorem, v němž může naše svoboda dozrát v osobní rozhodnutí neupadnout zpět do otroctví. (Z postního poselství papeže Františka pro letošní rok)

Nahoru

***

Květen/červen 2024

Stáhnout

O zpytování svědomí

Drazí Služebníci, vstoupili jsme minule do tématu zpytování svědomí, které máme v té nejznámější rovině osvojené jako všeobecné zpytování. Na něj navazuje hlubší rozměr partikulárního zpytování sv. Ignáce (tzv. partikuláre) a na něm staví nový dar, který dostáváme od Pána jako jeho Služebníci, a sice tzv. partikulární zpytování svědomí jako božská ochrana proti pokušení do posledních dní, o kterém budeme nadále rozjímat ve snaze si ho osvojit. Přirozený instrument duchovního života (ignaciánské základní partikulární zpytování – srv. minulé rozjímání) Ježíš povyšuje pro nás do nadpřirozeného daru, který se rozvíjí a postupně prohlubuje to tří rovin:

1. základní rovina partikulárního zpytování je božská ochrana proti pokušení do posledních dní.

2. prohloubená rovina je partikuláre jako Meč – trvalá modlitba srdce.

3. nejhlubší rovina je partikuláre jako mystické rozlišování.

Dnes se pozastavíme u první roviny mystického daru – partikuláre jako božská ochrana – v čem spočívá?

Kde je naše největší ctnost (obdarování), tam býváme nejvíce pokoušeni, tam často nejvíce zápasíme. Pokud jsme ten svůj klíčový zápas, svou slabost, již nalezli (v ignaciánském partikulárním zpytování – viz minulé rozjímání), máme nyní v pravém opaku té slabosti – tedy v protikladné ctnosti – spatřovat největší obdarování od Boha, neboť právě tato ctnost chce v našem životě vyrůst, jako nejlepší ochrana v každém pokušení. Ježíš nám dává tento způsob zpytování jako nadpřirozený dar, neboť nám nadpřirozeně pomáhá žít onu klíčovou ctnost, která je pravým opakem naší dřívější slabůstky, které jsme se snažili v klasickém partikulárním zpytování zbavit.

Nemáme tedy už nadále v partikulárním zpytování sledovat svou základní chybu, kterou je třeba napravit, ale její opak jako základní ctnost, kterou když přijmeme jako nový zorný úhel, kterým je třeba vše poměřovat, láska (svatost) se v nás začne rozvíjet donekonečna. Tedy novým partikuláre, kterým člověk má vše od nynějška filtrovat, může být například klíčová ctnost: důvěra (pokud jsme se dříve v základním partikuláre zpytovali z nedůvěry), odvaha (namísto dřívější ustrašenosti), vděčnost (namísto dřívější nevděčnosti), pružnost (namísto dřívější strnulosti), správná míra ve všem (namísto dřívější nezřízené bezbřehosti), neustálé odpouštění (namísto dřívější tvrdosti, uraženosti), pevnost (namísto dřívější nestatečnosti), trpělivost (namísto dřívější netrpělivosti), služba druhým (namísto dřívější lenosti, lhostejnosti, povýšenosti), pokoj srdce (namísto dřívější neadekvátní a zotročující ustaranosti), čistota (namísto dřívější falešnosti či přetvářky), shovívavost (namísto dřívější kritičnosti)… a podobně.

Ježíš nám jako dar dává znalost svého partikuláre coby klíčové ctnosti, kterou máme mít stále před očima jako ochranu v pokušení a ochranu v čase jeho blížící se paruzie! Abychom jako jeho nejbližší spolupracovníci nepřehlédli to nejdůležitější: že On přichází! Když budeme tuto ctnost žít (poměřovat touto ctností myšlenky, slova a skutky), coby ověření správnosti nastoupené cesty, zakusíme, že se v nás postupně rozhostí (a také vždy po vítězném zápase): pokoj, pevnost a radost. Zápas o osvojování si takového hlubšího zpytování je výrazem pokory a odevzdanosti – přijetí situace – sjednocení s Ježíšem.

Ještě jeden příklad pro lepší představu: Dříve člověk jako svou základní slabinu sledoval třeba nedůvěru a tu odevzdával Božímu Srdci a jeho lásce. Nyní má (v uděleném daru hlubšího zpytování) vnitřním zrakem sledovat přesný opak, svou klíčovou ctnost – důvěru v Boha – a o ni dbát v každé situaci (doma i na cestách, o samotě i mezi druhými – v myšlenkách, slovech i skutcích) a zejména v pokušení ji vědomě rozvíjet. Když tomu přivykne (především v pokušení bude probouzet důvěru v Boha), vše ostatní v jeho životě začne nacházet své místo (ne hned, ne lacině, ale z podstaty, v pravý čas, podle logiky Pánova Srdce).

Mystický dar od Pána – Partikulární zpytování svědomí jako božská ochrana proti pokušení do posledních dní – už tedy nespočívá v tom, co nám chybí, v nedostatku, který se snažíme napravit, ale hledáme naši nejsilnější ctnost, kterou když objevíme, učíme se ji vkládat do místa pokušení (do konkrétní situace, která nám chce vzít pokoj a radost). Je to jediné řešení k vyhojení každé svízele a k účinnější ochraně v každém pokušení. Nic nekonáme sami, ze své šikovnosti a síly, ale ve vztahu: před Tváří Pána, jediného svědka našeho nitra.

V příštím rozjímání si rozvedeme prohloubenou a nejhlubší rovinu partikuláre: tedy zpytování jako Meč – trvalá modlitba srdce a zpytování jako mystické rozlišování.

S. Luisa Karczubová

Milí Služebníci! Každé nové ráno můžeme brát jako vzkříšení, jako možnost nového života, který od Pána ještě dostáváme. Je to krásný čas (někdy se nám to tak nezdá), kdy nám chce milý Ježíš vyznat lásku a naplnit nás svým požehnáním do nového dne. Vzpomeneme si ráno na to, že jeho láska zaplavuje celý náš svět? Často toužíme slyšet jeho hlas, tzn. poznávat ho v jeho vnuknutích, a jsou to právě ranní hodiny, kdy můžeme očekávat, že nám chce vyznat lásku. Mnozí svatí na to mysleli a začali rozumět tomu, v čem je Pán vyučoval, co jim sděloval. Ke svatosti jsme pozváni všichni. Nezáleží na množství našich modliteb, na tom, abychom byli „svatí více než ti druzí“, záleží jen na tom, jak intimně žijeme s Kristem, který nás denně zve do stále hlubšího vztahu s ním. Kráčejme pevně a laskavě, buďme rozhodní a odvážní. Kráčejme s touhou po Pánově blízkosti. Kéž nás chrání a vede Duch Svatý společně s Pannou Marií, vždyť kde je tiché a pokorné srdce, tam je jistota Božího království!

S. Kateřina Klosová

Ze slov papeže Františka

Zkroušenost vyžaduje námahu, ale obnovuje pokoj; nezpůsobuje úzkost, ale zbavuje duši břemen, protože působí v ráně hříchu a disponuje nás k tomu, abychom právě tam přijali Pánovo pohlazení, které proměňuje srdce, když je „zkroušené a utrápené“ (Žl 51,19), obměkčené slzami. Zkroušenost je tak protilátkou proti sklerokardii, oné tvrdosti srdce, kterou Ježíš tolik odsuzuje (srv. Mk 3,5; 10,5). Srdce totiž bez pokání a slz ztuhne: nejprve se stane navyklým, pak nesnášenlivým k problémům a lhostejným k lidem, pak chladným a téměř netečným, jako by bylo obaleno neprolomitelnou kůrou, a nakonec srdcem kamenným. Ale tak jako kapka rozrušuje kámen, tak slzy pomalu rozrušují zatvrzelá srdce. Tak jsme svědky zázraku smutku, dobrého smutku vedoucího ke sladkosti.

Nahoru

***

Červenec/srpen/září 2024

Stáhnout

O zpytování svědomí

Drazí Služebníci, navazujeme na předešlá rozjímání, ve kterých jsme rozprostřeli téma ignaciánského partikulárního zpytování svědomí, které pro nás Pán povýšil na vzácný dar. Tento mystický dar zpytování má tři stupně zvnitřnění: 1. partikulární zpytování jako božská ochrana proti pokušení do posledních dní; 2. prohloubené partikuláre jako Meč-trvalá modlitba srdce; 3. nejhlubší partikuláre jako mystické rozlišování. První rozjímání (březen/duben) jsme věnovali základům ignaciánského zpytování. Minule (květen/červen) jsme rozjímali 1. rovinu partikulárního zpytování jako božskou ochranu. Dnes rozprostřeme 2. prohloubenou rovinu partikuláre jako Meče-trvalé modlitby srdce: V čem spočívá?

Pokud si navykneme žít partikuláre v 1. rovině a zakusíme, že naše klíčová ctnost, skrze kterou vše poměřujeme, je božskou ochranou všedního dne, začne se nám tato základní rovina daru prohlubovat. Ježíš nás povede ke zvnitřňování partikuláre, až se stane trvalou modlitbou srdce. Takto prohloubené partikuláre coby trvalá vnitřní modlitba je Meč našeho srdce, který nás před pokušením chrání ještě intenzivněji než dříve, a to již v zárodku. Jde zároveň o Meč Srdce Ducha Svatého rozdrceného. Žitá ctnost (1. rovina) nás proroste celobytostně, nikoli jen částečně. Žitá ctnost se jako partikuláre prohloubí do vnitřní modlitby a to je nový Meč našeho srdce: Máme s ním možnost, jako otcové pouště, „operovat“ již v momentu, kdy pokušení přichází (ne až po selhání, výbuchu, devastaci a v odklízení následků).

Jak to své vlastní prohloubené partikuláre – meč srdce objevíme a pojmenujeme? Tak, že se vrátíme do dětství a pokusíme se vystihnout, čím jsme byli Bohu v prvotní nevinnosti nejvzácnější: čím jsme před Bohem byli jako „dítě na matčině klíně“ (Žl 131,2). Zkoumáme, co bylo naší bezprostředností před Pánem – v čem si nás zamiloval? A třeba jsme to postupně (během života) poztráceli a nyní nám to chybí? Naleznu nějaký svůj typický, před Pánem vzácný povahový rys z dětství, jako třeba: radostnost, nadšení, bezprostřednost, odvaha, přímost, něžnost, tichost… Pokud je mi tato cesta návratu do dětství cizí a nevím, jak na to, nebo jsou vzpomínky na dětství bolestné a nemohu se tam vracet, pak zkusím hledat svůj nejkrásnější rys z momentu první zamilovanosti nebo z doby obrácení v dospělosti: co bylo mou nejvznešenější charakteristikou před Pánem? To je mé prohloubené partikuláre, které je rozvinutím předchozí 1. roviny ctnosti.

Uveďme příklad: žiji-li jako partikulární ctnost (1. rovina daru) třeba pokoru, prohloubí se mi nyní v daru vnitřní modlitby srdce (2. roviny daru) třeba do upřímné pokory, nebo mám-li jako klíčovou ctnost důvěru, může se prohloubit třeba do naprosté odevzdanosti Bohu; nebo do nadšení, velkorysosti, radostného úžasu, oddané lásky, potřeby krásy, odvážné důvěry, oslavy Pánova Srdce apod. Toto prohloubené partikuláre jako trvalá vnitřní modlitba probublává v mém srdci a stává se Mečem, který zahání ještě mocněji zlo a pokušení již v počátku. Čím je partikuláre hlubší, tím je konkrétnější a také účinnější.

Když se mi nedaří toto prohloubené partikuláre vystihnout a pojmenovat nebo mi jeho hledání trvá déle anebo když nevím, jak Meč srdce vlastně používat, mohu začít v pokušení volat jednoduše: „Můj Ježíši, má Lásko, ať se ve mně rozhostí, co prožívá tvé Srdce!“ To stačí. Anebo do této věty mohu vložit jen své základní partikuláre – klíčovou ctnost: když je to například odevzdanost, mohu volat takto: „Můj Ježíši, má Lásko, ať se ve mně rozhostí odevzdanost, jakou prožíváš ty ke svému Otci!“ Duch nás v tomto volání povede ke stále konkrétnějšímu a osobnějšímu pojmenování. A až to prohloubené partikuláre nalezneme (třeba naprostou odevzdanost), zkonkretizuje se volání srdce v pokušení třeba takto: „Můj Ježíši, má Lásko, ať se ve mně rozhostí naprostá odevzdanost, jakou prožíváš ty ke svému Otci!“ (nebo „jakou prožíváš ty k Duchu“; anebo „jakou prožívá Panna Maria vůči svému Synu“ apod.).

Prožíváme různá období, různé situace a vnitřní modlitba srdce (prohloubené partikuláre) vším tím prochází. Příklad: Jsme v určité životním období oslněni třeba ikonou Panny Marie stojící pod křížem Syna, neboť je pro nás inspirativní a fascinující, jak tam Panna Maria stojí v absolutním souhlasu a v pokoji, bez výčitek. I tímto naším nadšením (k obrazu pokojné Panny Marie bez výčitek) naše osobní prohloubené partikuláre prochází a ukazuje „řeč Ducha“: a tak můžeme na určitý čas volat modlícím se srdcem (a tím používat partikuláre jako Meč k ochraně v každém pokušení): „Maria, Matko Boží a Matko moje, ať se ve mně rozhostí naprostý souhlas, s jakým ty stojíš v pokoji pod křížem svého Syna!“

Příště nás čeká, milí Služebníci, 3. nejhlubší rovina zpytování: mystické rozlišování. Celá tematika vyjde po prázdninách knižně, v rámci přehledu všech služebnických mystických darů. V nakladatelství Refugium pro vás tento titul připravujeme.

S. Luisa Karczubová

Milí Služebníci! Každý z nás si nějak představujeme Ježíšův druhý příchod. Někteří jako katastrofu, která nemine zlé a hříšné pokolení, jiní jako Krále milosrdenství, který přijde se svou velikou mocí, něhou a láskou a nastolí spravedlnost. Druhý pohled na věc je přece jenom bližší Bohu, kterého můžeme nejkrásněji nazvat jako Láska! Mnozí pochopili, že to nejbolestivější, co je kdy mohlo v životě potkat, je poznání pravdy o sobě samém. Pán přichází, aby o každém z nás vyjevil pravdu, aby ukázal skutečnost toho, jaký je každý z nás! Pokud jsme tuto pravdu o sobě hledali, potkali jsme se s ní tváří v tvář, nebo ji nadále hledáme a toužíme po ní, potom se nemáme čeho bát! V Pánu totiž přichází Láska, která nám touží darovat nový život, sama sebe, nejvyšší štěstí a blaženost, jakou jen vůbec člověk může zakusit. Dívejme se tedy na Pána s velikou důvěrou a volejme: Maranatha! Pán přichází, aby každého z nás něžně obejmul a ujistil o tom, že jsme jeho milované děti. S láskyplnou bázní tedy vyhlížejme jeho příchod!

S. Kateřina Klosová

Ze slov papeže Františka

Sírachovec říká: „Cožpak slzy vdovy nestékají po Božích tvářích?“ (srv. Sír 35,15.18). Kolik jen slz ustavičně stéká po Božích tvářích, zatímco náš svět zažívá tolik zneužití důstojnosti osoby, a to i v Božím lidu! Je možné odčinit neodčinitelné? Máme naději, že každá rána může být zacelena, i když je hluboká. Aby odčinění mělo křesťanský ráz, předpokládá to dva náročné postoje: uznání vlastní viny a prosbu o odpuštění. Uznat svou vinu. Jakékoli zadostiučinění, ať už na jednoduše lidské, nebo duchovní rovině, začíná uznáním vlastního hříchu. „Umět obvinit sebe sama je součástí křesťanské moudrosti, Pánu se takový postoj líbí, protože rád přijímá zkroušené srdce.“ A právě z toho, že upřímně uznáme to, co zlého jsme svému bratru způsobili, a že hluboce a upřímně zakusíme, že jsme zasadili ránu lásce, se rodí touha po nápravě. Požádat o odpuštění. Je to vyznání spáchaného zla podle příkladu marnotratného syna, který Otci říká: „Zhřešil jsem proti nebi i proti tobě.“ (Lk 15,21) Žádost o odpuštění znovu otevírá dialog a projevuje vůli obnovit pouto v bratrské lásce. A náprava – dokonce i jen první krok k napravení nebo už jen vůle k němu – zaručuje autenticitu žádosti o odpuštění, projevuje její hloubku, upřímnost, dotýká se srdce bratra, utěšuje ho a otevře v něm schopnost požadované odpuštění přijmout. A tedy, pokud nenapravitelné není možné napravit zcela, vždy se může znovu zrodit láska, která ránu učiní snesitelnou. Ježíš svatou Markétu Marii žádal o skutky odčinění urážek způsobených lidskými hříchy. Jestliže tyto skutky těšily jeho Srdce, znamená to, že zadostiučinění může potěšit také srdce každého zraněného člověka. Modlím se, aby Jubileum Božského Srdce v mnoha poutnících probudilo větší lásku k Ježíši, větší vděčnost, větší náklonnost.

Nahoru

***

Říjen/listopad/prosinec 2024

Stáhnout

Litanie ke svatým z novén Refugia

Každý rok, když se koná červnové setkání Služebníků v olomouckém Centru Aletti, čteme v chrámu Panny Marie Sněžné ve mši litanie k těm svatým, kterým vyšla od o. Michala Altrichtera novéna v našem nakladatelství Refugium. Do dalších dní se může stát tato litanie naší rozjímavou četbou – modlitbou k těm svatým, kteří dílo Služebníků provázejí a starají se o všechny naše záležitosti. Tak otevřenému Srdci našeho Pána předkládejme to, čím žijeme.

Odpověď: Prosíme tě, vyslyš nás!

  • Prosíme se sv. Josefem, ochráncem Nevěsty církve, aby měla mladého ducha.

  • Se svatými biskupy Čech, Moravy a Slovenska za zralé osobnosti v našich diecézích.

  • Se svatými filosofy o pronikavé vidění podstaty toho, co se kolem nás odehrává.

  • Na přímluvu sv. Vojtěcha prosíme o moudrost a statečnost našich biskupů.

  • Na přímluvu sv. Jana Maria Vianneye prosíme o dar zbožnosti a služby pro naše kněze.

  • Na přímluvu sv. Jana Pavla II. prosíme o věrné spojení se Svatým otcem Františkem.

  • Na přímluvu sv. Ignáce z Loyoly prosíme za všechny jezuity.

  • Na přímluvu ct. Luise Camary prosíme za všechny ty, kteří texty duchovních knížek píší i čtou.

  • Na přímluvu ct. Antonína Cyrila Stojana prosíme za všechny, kteří žijí v bídě a denně zakoušejí chudobu.

  • Na přímluvu sv. Františka Xaverského prosíme o správný způsob našeho apoštolování.

  • Na přímluvu sv. archanděla Michaela prosíme za ochranu před útoky Zlého.

  • Na přímluvu sv. Jany z Arku prosíme o dobré rozpoznávání toho, co je a co není hlas Krista-Ženicha.

  • Na přímluvu bl. Karla Habsburského prosíme za jednotu mezi evropskými národy.

  • Na přímluvu ct. Adolfa Kajpra prosíme za všechny vězněné.

  • Na přímluvu Matky Stanislavy prosíme o požehnání pro naše společenství služebníků.

  • Na přímluvu sv. Václava prosíme za pravou eucharistickou úctu v našem životě.

  • Na přímluvu kardinála Tomáše Špidlíka prosíme o dar správného rozlišování hodnot.

  • Na přímluvu nenarozených dětí prosíme za všechny manžely a rodiče.

  • Na přímluvu fatimských dětí prosíme za všechny děti celého světa.

  • Na přímluvu ct. Martina Středy prosíme za náš národ.

  • Na přímluvu sv. Leonarda prosíme za naše zemědělce, včelaře, chovatele a vinaře.

  • Na přímluvu sv. Cecílie prosíme za všechny muzikanty, hudebníky.

  • Na přímluvu sv. Jana Sarkandra prosíme za jednotu všech pokřtěných.

  • Na přímluvu sv. Aloise Gonzagy prosíme o vnitřní prožívání Božích tajemství.

  • Na přímluvu sv. Krescencie prosíme za svobodu při užívání internetových zpráv.

  • Na přímluvu sv. Josefíny Bakhity prosíme ze všechny běžence, kteří hledají mezi námi milosrdenství, přesahující pouhou lidskou uvážlivost.

  • S Romanem Guardinim prosíme za pokorné prožívání liturgie.

  • Se sv. Ájou za ty, kdo se nacházejí ve finanční bídě a uprostřed právních sporů.

  • Se sv. Janem Nepomuckým za duchovní plody našich poutních míst.

  • Se sv. Alfonsem Liguorim za řeholníky, kteří hledají smysl svého zasvěcení.

  • S romskými světci Zefirínem Gimenézem Mallou a Emilií Fernández Rodríguezovou za všechny naše romské sousedy, zejména jejich děti.

  • Sv. Petr Faber ať nás připravuje na přijetí darů Ducha Svatého.

  • Svatý Prokop ať nám pomáhá ve všem, v čem nás zasáhla covidová doba.

  • Se sv. Terezií z Lisieux prosíme o dětské, skotačivé a svobodné srdce.

  • Svatý Petr Kanisius ať nám vyprosí správné rozlišování politických událostí v naší zemi.

  • Úcta sv. Norberta k tajemství eucharistie ať je nám posilou při našich eucharistických adoracích.

  • Se ct. Marií Elektou dej otci arcibiskupovi Janu Graubnerovi potřebnou sílu pro poslání v Praze, aby splnil to, co po něm žádáš, a převedl nás všechny do Pánova Srdce.

  • Se ct. Marií z Ágredy prosíme, abychom byli šťastní, když čteme události Písma svatého.

  • Svatá Gemma Galganiová ať nás naučí snášet nemoci.

  • Se ct. Marií Wardovou prosíme o velkorysost, abychom nepodléhali malichernosti.

  • Svatá Gertruda ať nám vyprosí radost z oživujících Božích tajemství.

  • Svatý Klaudius Colombière ať nás vyučuje zdravé zbožnosti.

  • S bl. Kateřinou Emmerichovou prosíme o přímost v našich řečech i v našem chování.

  • Svatá Klotylda ať nám vyprosí jedinečný dar vznešenosti v našich vztazích.

  • Svatému Robertu Bellarminovi svěřujeme správné duchovní rozlišování v problému rusko-ukrajinské války.

  • S Marií Valtortou ať směřujeme se svými přáteli a nejbližšími k nebeskému Otci.

  • Na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje prosíme, abychom se upřímně těšili na Pánův druhý příchod ve slávě

S. Luisa Karczubová

Pokud chceme vítězit v každodenním boji, který svádíme nejen s naším odvěkým nepřítelem, ale zejména sami se sebou, abychom dokázali vyrůst ve svatosti, svatý papež Řehoř Veliký nám dává úžasný návod, jak na to: Když se srdce toužící po svatosti nacházejí uprostřed boje, těm, kdo na ně útočí, mají nastavovat štít trpělivosti (nesou tyto útoky trpělivě, počítají s nimi, hned tak nevybuchnou hněvem) a drtit je odolností (svou jistotou v Boží pomoc). Tam, kde rozliší, že je to třeba, postavit se na odpor i slovem (když vnímají, že mají mluvit, mluví z Boží milosti, to vyžaduje prosbu o dar rozlišování). Svou houževnatostí nabývají vrchu nad dotírajícím nepřítelem (stále zachovávají pevnost srdce ve věcech Božích) a ty, kdo kolem nich klesají pod břemenem, vedou citlivě k záchraně (tam, kde je to vhodné, uvedou přiléhavý příklad nebo řeknou vlastní svědectví). Na ty, kdo je chtějí svést, vystřelují šípy učení (pravdu Božího slova vždy obalenou v milosrdenství) a moudře poučují zpozdilé (nestaví se k nim svrchu, ale spíše přátelsky), o tyto mají starost (modlí se za ně), aby život ve spravedlnosti zcela neztratili. Obojí boj vedou s podivuhodnou vytrvalostí! Kéž nám Pán dává sílu a rozumnost, abychom ve všech zkouškách trpělivě a s Boží pomocí zvítězili!

S. Kateřina Klosová

Ze slov papeže Františka

Hodnota četby románů a básní na cestě osobního zrání je neocenitelná. Vzpomínám si na to, co říkával svým studentům velký argentinský spisovatel Jorge Luis Borges: nejdůležitější je číst, vstoupit do přímého kontaktu s literaturou, ponořit se do živého textu, který máme před sebou. A Borges tuto myšlenku svým studentům vysvětloval tím, že možná zpočátku budou rozumět jen málo z toho, co čtou, ale že v každém případě uslyší „něčí hlas“. Zde je definice literatury, která se mi velmi líbí: naslouchat něčímu hlasu. A nezapomínejme, jak nebezpečné je přestat naslouchat hlasu druhého člověka, který se nás ptá! Okamžitě upadáme do sebeizolace, dostáváme se do jakési duchovní hluchoty, která negativně ovlivňuje i náš vztah k sobě samým a náš vztah k Bohu. Na této cestě, která nás činí citlivými na tajemství druhých, nás literatura učí dotýkat se jejich srdcí. (Z listu papeže Františka o hodnotě četby )

Nahoru