Životopis Tomáše kardinála Špidlíka SJ

Narodil se 17. prosince 1919 v Boskovicích, kde v roce 1938 absolvoval gymnázium a poté pokračoval ve studiích na brněnské Masarykově univerzitě, na filosofické fakultě český jazyk a latinu. Rok nato, po uzavření vysokých škol nacisty, je nucen studium ukončit.

Dne 23. září 1940 vstupuje do noviciátu České provincie SJ v Benešově u Prahy. V roce 1942 je také noviciát obsazen nacisty a přesunut na Velehrad. V letech 1942-1945 absolvuje řádová filosofická studia na Velehradě, i zde mnohokrát přerušovaná válečnými událostmi, neboť studenti byli často využíváni pro budování zákopů, nejdříve pro německé vojáky, později pro rumunské a ruské. Po ukončení války, v roce 1946, je poslán do nizozemského Maastrichtu, aby absolvoval základní teologická studia. Dne 22. srpna 1949 je vysvěcen na kněze a rok nato, ve Florencii, ukončuje dlouhé období řádové formace takzvaným „třetím rokem probace“. Nemůže se vrátit do komunistického Československa, v Itálii nachází trvalé působiště.

V roce 1951 je povolán do Říma, kde začíná pracovat zejména ve Vatikánském rozhlase. Jeho promluvy trvaly nepřetržitě nejen během komunistické éry, ale až do posledních dnů jeho života a tak vzniká specifický kontakt s vlastí (Po založení Centra Aletti v Olomouci a nakladatelství Refugia se také jeho promluvy začaly systematicky knižně vydávat). Více než 38 let působil jako spirituál v české koleji Nepomucenum v Římě. Všechny tyto závazky ho ale neodváděly od soustředěné vědecké práce, takže je dnes považován za největšího znalce na spiritualitu křesťanského Východu, a to v celé ekumeně. Na římském Papežském východním institutu (Pontificio Istituto Orientale) v roce 1955 získává doktorát z teologie, pod vedením prof. Iréneé Hausherra, originálního podněcovatele studia spirituality křesťanského Východu. Ve stejném roce začíná svoji dráhu vysokoškolského profesora, kdy je pověřen vedením přednášek patristické a východní spirituální teologie na Papežském východním institutu, jako zároveň na dalších universitách po celém světě. Paralelně se věnuje badatelské činnosti, kterou zúročil v přibližně 140 knižních titulech, ve více než 600 článcích, a to v mnoha světových jazycích. V roce 2003 je jmenován kardinálem za své zásluhy o studium a službu pro jednotu křesťanů.

Špidlíkovo dílo je pro teologickou reflexi druhé poloviny 20. století zásadní. Navázal na práci prof. Iréneé Hausherra a rozvinul jeho impulsy studiem spirituality patristické éry a spirituality křesťanského Východu tak, že je dnes jeho dílo nejen prací na poli dějin spirituality, ale tvoří organickou teologickou vizi. Jeho dílo – plod mnohaletého pilného studia a reflexe – je neseno zároveň velkou citlivostí pro současnou kulturu. S touto otevřeností objevoval ve východní spiritualitě taková témata, která se dnes ukazují nesmírně aktuální, neboť jsou schopná vyživovat a vitalizovat to, co bylo z tradice leckdy pozapomenuto. Jeho dílo, které zahrnuje jak vědecký výzkum, systematizaci, tak i přetlumočení čtenářům, je typické smyslem pro inkulturaci. Zcela novým způsobem dokázal vystihnout také originalitu slovanského světa. Byli mnozí badatelé, co staré věci, již pohřbené, znovu vynesli na světlo, ale přesto zůstaly nadále mrtvé a staly se jen přítěží vědecké erudice několika specialistů. Špidlík naopak oživuje, jeho teologické poselství je schopné inspirovat, dávat osobám do života zásadní směr. Nebyl pouze velký intelektuál-solitér, ale zároveň duchovní otec, který kolem sebe shromáždil skupinu osob, pokračující v jeho stylu myšlení. Jsme zasaženi svěžestí jeho díla, které vedle erudice směřuje k tomu, aby střežené poklady tradic, často též pozapomenuté pravdy živé víry, odpovídaly na základní otázky současného světa. Špidlík často hovoříval o způsobu práce velikánů I. Hausherra, H. de Lubaca nebo J. Daniélou: totiž že vedle základní analýzy textu je nutné kultivovat duchovní intuici, která spojuje autora se čtenářem.

Kardinál Miloslav Vlk o něm řekl: „Jeho víra pro něj potřebuje být neustále spojována se životem, ať dělá cokoliv. Nemůže být pouhým ’profesorským’ teoretikem, který rozsévá různá ’moudra’, ale pravda, kterou hlásá, musí být v každé formě osobní, konkrétní živá. S tímto rysem života a víry otce Špidlíka úzce souvisejí dvě věci: nutnost žít víru v přátelském dialogu s druhými, s křesťany jiných vyznání, ale i s nevěřícími. A pak ve společenství s ’domácími víry’, v komunitě bratří a sester. To se uskutečňuje v každodenním životě v římském Centru Aletti. Druhá důležitá věc konkrétního chápání víry se projevuje ve Špidlíkově blízkosti ke kultuře a k výtvarnému umění zvláště. Tato oblast lidské činnosti přirozeně koresponduje s jeho teologií, s jeho spiritualitou. V umění lze vyjadřovat konkrétně a názorně obsahy víry. Proto také ona úzká spolupráce se spolubratrem Marko Rupnikem, která dostala konkrétní výraz ve výzdobě kaple Redemptoris Mater ve Vatikáně.“

V roce 1990 se stal emeritním profesorem, po 45 letech univerzitního působení. Ve stejném roce obdržel cenu „Osobnost roku 1990“ na insitutu American Bibliographical Institute of Raleigh (North Carolina) a stejný institut ho následující rok 1991 potvrdil oceněním „Nejvýznamnějsí osobnost desetiletí“. Od roku 1991 žil a pracoval v římském Centru Aletti, založeném generálním představeným Tovaryšstva Ježíšova. Dílo vzniklo s hlavní intencí: studovat křesťanské východní tradice v kontextu západní tradice a problémů současného světa. Ve stejném duchu pak od roku 1995 otevírá svojí činnost také české Centrum Aletti, sídlící v Olomouci.

Z významných pozvání zmiňme jeho účast na oslavách 600-ti stého výročí smrti Sergeje Radoněžského (+25. 2. 1392). Z mnoha udělených čestných občanství zmiňme francouzské Troyes, při příležitosti vydání titulu Ruská idea ve francoužštině, v roce 1994.

Uznání jeho vědecké práce a mimořádných lidských kvalit bylo vyjádřeno několikerými doktoráty honoris causa (obdržel například v roce 1997 čestný doktorát honoris causa na Pravoslavné teologické fakultě v Cluji v Rumunsku a na Univerzitě Palackého v Olomouci; v roce 1999 čestný doktorát honoris causa na Karlově Univerzitě v Praze; v roce 1999 papežské vyznamenání Pro Ecclesia et Pontifice; v roce 2006 čestný doktorát honoris causa na Sacred Heart University v americkém Connecticut, kde byl zároveň vytvořen Institut ekumenických studií nesoucí jeho jméno: “Cardinal Špidlík Center for Ecumenical Understanding”); což je vše podloženo členstvím v odborných prestižních společnostech pro studium patristiky, za mimořádného mezinárodního věhlasu a ocenění. Je nositelem ceny Sira Daniela a Countess Bernardine Donohue v Římě, v roce 1994 byl jmenován čestným členem Petrohradské Akademie byzantsko-slovanských studií. Důležité bylo soukromé setkání kardinála Špidlíka s patriarchou Alexijem II. v Moskvě. V roce 2002 mu udělila Česká biskupská konference Řád sv. Cyrila a Metoděje za celoživotní dílo. Italský prezident Carlo Azeglio Ciampi mu dne 22. listopadu 2003 předal nejvyšší italské vyznamenání Za zásluhy o kulturu a umění. Dne 28. října 1998 jej český prezident Václav Havel vyznamenal za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva Řádem T. G. Masaryka.

Kardinál Tomáš Špidlík zemřel v římském Centru Aletti, večer 16. 4. 2010, v kruhu svých blízkých přítel a spolupracovníků.