Vědecký přínos kardinála Špidlíka

Vědecký přínos kardinála Špidlíka spočívá ve znalosti myšlenkových proudů a děl autorů křesťanského Východu (odborně se říká církevních otců, ale tato oblast se dotýká i byzantské nebo ruské ikonografie) – a to ve třech oblastech: zaprvé vědecké publikace a světová periodika (především v italštině, francouzštině, angličtině, španělštině a němčině); zadruhé rozsáhlá přednášková a konferenční činnost na všech světových univerzitách a na několika kontinentech, a zatřetí osobní konzultace (pro papeže, kardinály, politiky mnoha zemí). Například existují soukromé poznámky ve formě připomínek pro některé encykliky Jana Pavla II. Špidlík hovořil gramaticky přesně nejen ve výše zmíněných světových jazycích, ale i ve slovanských jazycích, rusky, chorvatsky a slovinsky, a kromě toho „jako svůj rodný jazyk“ ovládal latinu a řečtinu (v latině bravurně i hovořil). Jeho dílo je přeloženo do několika desítek jazyků, i méně standardních, jako do korejštiny, arabštiny, čínštiny... Samozřejmě, Špidlík je formát s encyklopedickými znalostmi: s kulturními, historickými a uměno-vědnými přesahy. Zprostředkovával zahajování kongresů a odkrýval progresivní témata na uměleckých grémiích.

Ptávali se ho, co že to vlastně znamená ta „naše“ cyrilometodějská idea: říkával, že zaprvé jde o srozumitelnou přetlumočitelnost nejsložitelnějších teologických témat, zadruhé že řeč o krásném člověku, obecně o kráse, musí být výraznější nežli zúžené moralizování (resp. malodušné upozorňování na to, co v člověku nefunguje), a zatřetí, že Cyril a Metoděj byli „dva přátelé“, tedy že jde o nutnou týmovou práci, a že tudíž ti, kdo dokážou pracovat pospolu, nemohou vytvářet ideologické programy. Pochopitelně, starodávné literární zlomky z doby Cyrila a Metoděje dokázal číst v původní archeologické podobě a reflektoval i četné vědecké protiargumenty. Ale v tom je právě Špidlíkova síla: nezůstat pouze na úrovni poznané analýzy, ale dokázat vsadit faktum do konkrétního života.