Udělení ceny Františka Palackého

Prof. Pavel Ambros

Dámy a pánové,

prostý, mimořádně působivý sarkofág italského architekta Paola Marcianiho s připravovanými mozaikovými miniaturami Marka Rupnika a proslulého římského L’Atelier dell’arte uchovává na Velehradě rakev s tělesnými ostatky zemřelého kardinála Tomáše Špidlíka, světově proslulého představitele teologie nerozdělené církve, velkého propagátora české kultury ve světě, jezuity a duchovního učitele. Bylo jeho toužebným přáním spočinout na Velehradě, který vždy zůstal jeho domovem. „V cizině“, jak říkával „se může člověk odrodit, může se však i přirodit.“ Ještě o Velikonocích psal v přáních, jak se těší a připravuje na cestu do Olomouce k převzetí ceny Františka Palackého. Až rychle pokračující nemoc mu v tom zabránila. Samotná desetidenní vigilie, při které byla vystavena rakev s jeho tělesnými ostatky v olomoucké katedrále, se pro nás stala nepřehlédnutelným znamení živé úcty k jeho osobě i vážnosti, které požívá jeho myšlenkové dědictví v naší zemi. Univerzita Palackého se k tomuto živému dědictví přihlásila záhy po revoluci v roce 1989 pozváními prof. Špidlíka k přednáškám, udělením čestného doktorátu honoris causa v roce 1997, pravidelnými kontakty s Papežským východním institutem a Centrem Aletti v Římě, které pro naše studenty i vyučující prof. Špidlík zprostředkovával. Jeho teologický přístup výrazně ovlivnil i tvorbu specializovaného doktorského studijního programu studií křesťanského Východu na CMTF UP v Olomouci. Jeho sebrané dílo, vydávané péčí olomouckého nakladatelství Refugium se stalo nedílnou součástí české teologie 20. a 21. století s přesahem do oblasti kultury, umění, českých a evropských dějin i do oblasti přírodních věd i medicíny, navíc přispělo k usmíření národů v Evropě.

Rozhodnutí naší univerzity udělit Cenu Františka Palackého kardinálu Tomáši Špidlíkovi in memoriam není pouze manifestací naší úcty a vděčnosti, nýbrž i epifanií, tj. součástí kritického rozlišení, co z nepřeberného množství poznání lidského ducha se má stát dnešnímu člověku více zjevné. Důvodů může být jistě mnoho, upřeme svoji pozornost k těmto hlavním:

„Kardinál Špidlík utkal během let teologickou vizi, jež je živá a v mnoha aspektech originální. Organicky se v ní sbíhají křesťanský Východ a Západ a vzájemně se v ní obohacují svými dary. Jejím základem je život v Duchu; princip poznání - láska; studium - iniciace duchovní paměti; dialog s konkrétním člověkem - neodmyslitelné kritérium a jeho kontext, totiž stále živé tělo Kristovo, kterým je Jeho církev. S touto teologickou vizí je těsně spjato uplatňování duchovního otcovství, které kardinál Špidlík praktikoval a nadále vykonává.“

Kardinál Špidlík si do svého erbu zvolil motto Ex toto corde. „Symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a s kosmem. Zde je třeba zmínit, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenech se protínají slova FOS a ZOE, světlo a život, což jsou jména Boží. Člověk, který plně, ex toto corde, přijímá světlo a život, stává se tedy sám světlem a životem v lidství a v univerzu.“

Konečně kardinál Špidlík přispěl k vytvoření svazku mezi teologií a uměním. Výrazně jako autor teologického libreta se vepsal do výzdoby kaple Redemptoris Mater. Papež Jan Pavel II. to komentoval těmito slovy: „Toto dílo je výrazem teologie obou plic, z níž může církev třetího tisíciletí čerpat novou vitalitu.“ Je zásluhou Špidlíkovou, že v galérii světových postav světců tam vyobrazených nechybí ani svatý Václav, patron českých zemí.

Vaše Magnificence, vážený pane rektore, prosím Vás, abyste se ujal úkolu předat in memoriam kardinálu Tomáši Špidlíkovi Cenu Františka Palackého.