Promluva svatého otce Benedikta XVI.

Drazí přátelé,

Dnešní liturgií vstupujeme do poslední etapy adventu, která nás vybízí zintensivnit naši přípravu, abychom s vírou a radostí slavili Narození Páně a s vnitřním úžasem přijímali Boha, který se stává bližním člověka, každého z nás.

První čtení nám prezentuje starého Jákoba, který shromažďuje své děti, aby jim požehnal: je to velmi intenzivní a dojemná událost. Toto požehnání je jakousi pečetí věrnosti smlouvy s Bohem, ale také prorockou vizí, která hledí kupředu a uděluje poslání. Jákob je otcem, kterému se, prostřednictvím jeho ne vždy přímých cest dějinami, dostává radosti, shromáždit kolem sebe své děti a vytyčit budoucnost jim a jejich potomstvu. Dnes jsme slyšeli především slova určená kmenu Judy, u kterého vyzvedává jeho královskou moc, představovanou lvem, a také Davidovu vládu, znázorněnou žezlem, vladařskou holí, což je narážka na příchod Mesiáše. V tomto dvojím obraze tak prosvítá budoucí tajemství lva, který se stává beránkem, králem, jehož vladařskou holí je Kříž, znamení pravé královské hodnosti. Jákob vzal postupně na vědomí primát Boha, pochopil, že jeho cesta je řízena a nesena věrností Pánovou, a že nemůže odpovědět jinak než úplným přilnutím ke smlouvě a k Božímu plánu spásy.

Úryvek z Matoušova evangelia nám podává „rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova“ (Mt 1,1), zdůrazňuje a dále rozvíjí věrnost Boha příslibům, které On uskutečňuje nejenom prostřednictvím lidí, ale spolu s nimi a někdy – jako v případě Jákoba – i cestami klikatými a nepředvídanými. Očekávaný Mesiáš, jenž je obsahem příslibu, je pravým Bohem, ale také pravým člověkem, Synem Božím, ale také Synem, narozeným z Panny, Marie z Nazaretu, posvátného těla Abrahamova, v jehož potomstvu budou požehnány všechny národy země (srov. Gen 22,18). V tomto rodokmenu jsou kromě Marie připomenuty také čtyři další ženy. Nejsou to však Sára, Rebeka, Lia, Ráchel, tedy velké postavy dějin Izraele. Jsou to paradoxně čtyři pohanky: Rachab, Rut, Batšeba, Támar, které zdánlivě „narušují“ čistotu rodokmenu. V těchto pohanských ženách, které se objevují v rozhodujících bodech dějin spásy, však prosvítá tajemství církve pohanů, univerzalita spásy. V těchto pohanských ženách se zjevuje budoucnost, univerzálnost spásy. Jsou také hříšnicemi a tak se v nich objevuje i tajemství milosti. Nejsou to naše skutky, které vykupují svět, nýbrž Pán, který nám dává pravý život. Jsou to právě hříšnice, ve kterých se zjevuje velkolepost milosti, kterou máme všichni zapotřebí. Tyto ženy, nicméně, dávají příkladnou odpověď na věrnost Boha, projevují víru v Boha Izraele. Vidíme tak prosvítat církev pohanů, tajemství milosti, víru jako dar a jako cestu ke společenství s Bohem. Matoušův rodokmen není pouhý seznam pokolení. Jsou to dějiny, které uskutečňuje v první řadě Bůh, ale spolu s odpovědí lidstva. Je to rodokmen milosti a víry. A právě na absolutní věrnosti Boha a pevné víře těchto žen stojí uskutečňování příslibů daných Izraeli.

Jákobovo požehnání dobře zapadá do dnešního krásného jubilea 90. narozenin drahého kardinála Špidlíka. Jeho dlouhý život a jeho jedinečná pouť víry dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo se Mu svěřuje. Prošel však také bohatým myšlenkovým vývojem a vždy s nadšením a s hlubokým přesvědčením tvrdil, že centrem veškerého Zjevení je Trojosobní Bůh a že člověk, stvořený k jeho obrazu, je v důsledku toho podstatným tajemstvím svobody a lásky, jež se uskutečňuje ve sdílení: samotném způsobu bytí Boha. Toto sdílení neexistuje samo pro sebe, ale vychází – jak neúnavně hlásá východní křesťanství – z božských Osob, které se svobodně milují. Svoboda a láska, konstitutivní prvky osoby, nejsou pochopitelné prostřednictvím racionálních kategorií, takže osobě nelze porozumět jinak než v tajemství Krista, pravého Boha a pravého člověka, a ve společenství s Ním, což se stává přijetím „boholidství“ do samotné naší existence. Kardinál Špidlík, věren tomuto principu utkal během let teologickou vizi, jež je živá a v mnoha aspektech originální. Organicky se v ní sbíhají křesťanský Východ a Západ a vzájemně se v ní obohacují svými dary. Jejím základem je život v Duchu; princip poznání - láska; studium - iniciace duchovní paměti; dialog s konkrétním člověkem - neodmyslitelné kritérium a jeho kontext, totiž stále živé tělo Kristovo, kterým je Jeho církev. S touto teologickou vizí je těsně spjato uplatňování duchovního otcovství, které kardinál Špidlík praktikoval a nadále vykonává. Mohli bychom dnes říci, že dnes se kolem něho při slavení božských tajemství shromáždilo „malé duchovní potomstvo“, centrum Aletti, které pěstuje jeho cennou nauku, z níž těží plody nových intuicí a nového bádání také prostřednictvím umělecké tvorby. V tomto kontextu se mi zdá, že je obzvláště krásné zmínit svazek mezi teologií a uměním, jenž vyplynul z jeho myšlení. Uplynulo totiž deset let od doby, kdy můj ctihodný a milovaný předchůdce, Boží služebník Jan Pavel II., konsekroval tuto kapli Redemptoris Mater a přitom prohlásil, že „toto dílo je výrazem teologie obou plic, z níž může církev třetího tisíciletí čerpat novou vitalitu“. Papež pak pokračoval: „Obraz Redemptoris Mater (Matky Vykupitele), který září ze středu hlavní stěny, nám klade před oči tajemství lásky Boha, který se stal člověkem, aby dal nám, lidským bytostem schopnost stát se dětmi Božími… (a to je) poselství spásy a radosti, které Kristus, narozený z Marie, přinesl lidstvu“ (Insegnamenti XXII, 2, str. 895).

Vám drahý kardinále Špidlíku, přeji z celého srdce hojnost Pánových milostí, abyste nadále osvěcoval moudrostí členy „Centra Aletti“ a všechny jeho duchovní syny. Při následujícím slavení posvátných tajemství každého svěřím mateřské ochraně Matky Vykupitele a budu vyprošovat od božského Slova, které přijalo naše tělo, světlo a pokoj, zvěstované andělům v Betlémě.