O kardinálovi Špidlíkovi neformálně

Jméno Špidlík nikdy nezní neutrálně – vyhraněná postava; právě proto, že je lidumil, jeho dobrota provokuje; zdánlivě ho známe, ale je tomu tak?

Rozlišování na dílo vědecké (odborné monografie, ale především příspěvky v cizojazyčných periodikách, které v českém prostředí vlastně neznáme) a popularizující, není tak docela správné. Lidé s vyhraněnou „vědeckou“ erudicí mají rádi (a to nejen na způsob odpočinkové četby) takzvanou „populární část“ jeho díla: v ní právě vynáší nejzávratnější podstatu toho, o čem bádal dříve.

Když kardinál Špidlík v tisku či televizi, ba i v některých pasážích svých děl, leccos opakuje, nejde o mentorování; jednoduše tatáž věc přináší napořád duchovní útěchu. Lidé nejsou podveditelní, aby šli na přednášku a opakovaně si namlouvali, že jsou spokojeni. Oni odcházejí nasyceni, protože jsou pozváni do duchovního prostředí.

Není správné hovořit o moravanství (třeba v duchu zhrzeného „slovanofilství“), ale v každém případě byl bodrý Moravák, a to v tom krásném, šťavnatém, pozitivním smyslu: jakási hebkost – ne kostnatost a konfrontace, ale smysl pro pohostinné, zúčastněné myšlení.

Vyjadřoval se k té či oné encyklice, na přání papeže, ještě před jejím zveřejněním. Jde o vážná sdělení (i jak bude encyklika přijímána, nejen ve vědeckém světě, ale mediálně). Například před poslední papežskou návštěvou dělal body pro Benedikta XVI. během hospitalizace v nemocnici. Velká část byla užita, především ve Staré Boleslavi.

Nemůže se říkat, že žádný český teolog nemá své dílo přeložené do tolika řečí světa. Kdo však může ukázat monografie v korejštině či arabštině? Zkušenost pochází ze setkání s živým člověkem, ne z vykonstruované argumentace „o někom“. Jeho talentovanost v jazycích (i slovanské jazyky znal gramaticky správně, nikoli „cak-cak panslovansky“) dokládá jedno apoftegma: kostelník v římské bazilice svatého Petra dával cedulky k jednotlivým zpovědnicím (zpovídá se německy, italsky apod.) – u Špidlíka vždy nesl jednoduché sdělení: tutti (ve všech jazycích).

Otec Špidlík přiváděl k jednoduché k Ježíšově modlitbě, Pane Ježíši, smiluj se nade mnou, hříšným, která je bazální teologickou metodou, a potom k nepřetěžování analyzovaných nedostatků na úkor celku, totiž k tajemství osoby (osoba je více než to, co o ní víme).

Jsou přece známy námitky proti starcovství (třeba u Dostojevského Karamazovců): kde najít důvěryhodnou osobu; jak lze uvěřit, že slovo starce je Boží vůle; nedojde k manipulaci důvěřivce kvůli nějaké ideji apod.) – největší otázkou je starcova mlčenlivost. Mlčí-li Špidlík jako hrob (o nikom nic nevynese), není to samozřejmost: takové „ideové“ přetlaky dává do Božího Srdce.

Samozřejmě, celá jeho ruská idea je intimně provázána s Fatimou. V době, kdy se na něj valily námitky, že příliš hovoří o Rusku, nebo co to je to jeho „srdce“, na kolenou mnoho dní mlčel před Madonou.

Ptávali se ho, co že to vlastně znamená ta „naše“ cyrilometodějská idea: říkával, že zaprvé jde o srozumitelnou přetlumočitelnost nejsložitelnějších teologických témat, zadruhé že řeč o krásném člověku, obecně o kráse, musí být výraznější nežli zúžené moralizování (resp. malodušné upozorňování na to, co v člověku nefunguje), a zatřetí, že Cyril a Metoděj byli „dva přátelé“, tedy že jde o nutnou týmovou práci, a že tudíž ti, kdo dokážou pracovat pospolu, nemohou vytvářet hloupé ideologické programy. Pochopitelně, starodávné literární zlomky z doby Cyrila a Metoděje dokázal číst v původní archeologické podobě a reflektoval i četné vědecké protiargumenty. Ale v tom je právě Špidlíkova síla: nezůstat pouze na úrovni poznané analýzy, ale dokázat vsadit faktum do konkrétního života.

Je příznačné, že v pohledu na tzv. ideu cyrilometodějskou vychází z moderní metodologie hermeneutiky (jednoduše: umění přetlumočení originálního textu) a že nezůstává stát na rovině 70. let 20. století, kdy se metoda vědecko-pozitivní, zneužívána v české regionu jako jediný typ vědy, snaží snad po vzoru dona Quijota a jeho větrných mlýnů nadále „brojit“ proti romantickému slavjanofilství (analogicky: nebudeme zkoumat Rukopisy, protože jsou nepravé; ale to bychom tu dnes neměli ani K. H. Máchu, který by bez nich nevyrostl). T. Špidlík chápe teologii symbolu a ideje v duchu vážných diskuzí mezi Lévinasem a Ricœurem, ve kterých mimochodem sám velmi účinně zprostředkovával (na prosbu kardinálů Lubaca a Danielou).

Celý jeho takzvaný úspěch spočívá na důvěře. O ni prosí Pána, tu pak může dávat druhým. To, že byl otestován ze všech stran, je „samozřejmost“, o které nemluví. Nesděluje se ani o svých nemocech. Jak říká Martin Středa, jehož otec Špidlík velice citoval (odvolával na jeho pasáže o nutnosti rozumného slovanského prvku): Zralý muž nemluví o tom, že má hodně práce. Důvěra v Boha vytváří nemožné – důvěřuje Bohu. Modlí se často Ježíšovu modlitbu. On je skutečně před Bohem dítě. Ve svém srdci je obdivuhodně prostý.

Špidlík má především pestrý život. A říkají leckteří: „S takovým jezuitou by se dalo i hovořit: nemoralizoval, nekalkuloval, nevypichoval kazy“. I to jezuitství chápal v kontextu diecézního života, v měřítku světové církve, společných zájmů.

Špidlík je klasikem: spojuje tradici s novými postoji. Genialita jako vidění souvislostí, ne nalezení nějaké jiskrné teorie. Jde u něj o spojení života a teorie, ve vynesení podstaty na povrch, a to v nejosobnějším přetlumočení. Klasikem je v duchovním doprovázení, v literárním stylu i v teologickém myšlení. Nevynalézá témata, nevyhledává problematičnost. I když všechna témata i problémy zúročí v prostou společnou ideu. Tato idea, bez vtíravé tendenčnosti, nepředstavuje seskládaný sumář informací, ale obsahuje cosi, co prostým způsobem vyvstalo, a nemůže se na to zapomenout. To, co je na něm nové, vypovídá, že bere vážně tvář mluvícího.

Jeho život byl neustálý střet s protiklady, které způsobily vnitřní dramatičnost jeho sdělení. Kontrasty se slučují v jediném srdci, aniž by se ubíjela galantnost, aniž by se oslabovala jejich lakoničnost. To, že si ho Pán povolal mimo český terén, mohl svobodněji o českých věcech hovořit.

Nevyhledává zápletky, což neznamená, že panuje trvalé bezvětří; spíše ostřeji zavane pasát, východní vítr. Zřejmá je identita myšlení a životních postojů. Ač se na člověka zahledí, kreslí ho spíše jednou větou, aniž by ho obnažoval posměšnou popisností. Neulpívá na detailu, je proti všem přemrštěnostem, značně šetrný zvláště vůči mysticismům. Žádné psychologizující podrobnosti. Neprosazuje subtilnosti, neplýtvá barvitými výrazy na úkor celku. Vyjádření je příjemně nepřetížené.

Není hloubavec v tom smyslu, že by byl duchem vtažen do nějakého vedlejšího světa, ale kontempluje přítomnost vnitřně, s jakousi lehkou samozřejmostí. Není v něm příchuť tragismu, ani laciného pousmívání se. Klepy „dobře informovaných“ neslyší. Neslušné ordinérnosti nevyslovuje. Nikdy neútočí proti pokleskům těla, ale proti těm, které pocházejí z chvástavosti ducha, a to je zase myšleno proti ideologizacím a upejpavé malichernosti. Svým „boskovicky“ vyvinutým nosem umí na dálku rozpoznat „jansenisty“ (ve smyslu: Pán Bůh se postará, my naprosto nic nezmůžeme). Široký duch u něj vítězí nad choulostivými citlivůstkami. Příčí se mu vydírající lyrismus. Slova musejí tvořit jeden celek, aniž by podtrhávala nějaký akcent. I v tom je kus nabyté lakonické italskosti, zatímco jeho slovní čistota odpovídá jednak získané tradici předchozí klasické literární formace, ale také dlouhatánské praxi kazatele, který má hovořit stručně a jasně. I jeho psaný text je nesen v duchu „memoárů, vzpomínek“...

Témata neznárodňuje, ale v tématech spatřuje život národa. To odpovídá jeho přístupu, že „my pravdu nevytváříme, ale uvnitř odhalujeme“: neboť ta je.

Jeho vybojované, trpělivě propracované a seskládané věty napoví o nekonečném úsilí cizince, který je nucen se neustále v každé zemi učit jiný cizí jazyk. Pracovitost, paměť, vůle nezastřou srdečnost. Styl spíše pro sluch, nežli pro intelektuální hříčky. Kázeň slova, žádná cizoslovná mánie, nic manýrovaného. Stavba odkazuje na předchozí scholastickou disciplínu a plánovitost jezuitské formace, ale přesto nepotlačuje intuitivnost či kreativnost. Ta naviguje k jádru sdělení. Vznešenost a prostota mohou být pospolu; praktičnost nestírá spekulativní zápasy. Umí bystře číst skryté obrazy života, ale střízlivým popisem. Užívá krátkých příměrů, ale ne v duchu sugestivních metafor. Asociace má totiž stále pod kontrolou.

Ve Špidlíkovi není stopa neklidného páva, který se otáčí kolem sebe, aby hledal, zda je viděn nebo kontrolován. To se především vycítí při celebraci mše, v krásném prostředí chrámu. Chrám totiž „zná“ své skutečné obyvatele. Celebruje věcně, střízlivě, pevně: neměl rád na začátku mše projevy a množené přímluvy bez konce. Ke mši svaté se vždy déle připravoval.

Pak je zapotřebí podtrhnout tuto skutečnost: v českém prostředí vyrostlo několik teologických osobností, ale ne každý teolog zanechává školu. Učitel překračuje svůj stín, aby byl plodným otcem. Hodnocení vždy odpovídá trpělivosti souvislého času.

Špidlík je více než popisky Špidlíka… protože jde o tajemství osoby, jak Špidlík říkává; tím snad lze vyjádřit, že je nad naše možnosti ho plněji zhodnotit. Ale na straně druhé, pokud zanechal svědectví, musíme přijmout riziko: se jím zaobírat.

Ke svým blízkým je náročný. Otec pevné kázně a také obrovské svobody. Netěšil naprázdno. Je ve střehu, jsou-li v římském Aletti Češi. Zná naše reakce: jak se omlouváme, upejpáme, jak naše komplexy probleskují v řeči, v nesvobodném držení těla, v těkavém zalétání zraků po tom, co doma nemáme… Za takových situací položí naši ruku do svých dlaní: zklidní se tep, upraví dýchání. Zároveň však si uvědomuje i naši českou komornost, vrozenou nekomerčnost, a proto leckteré solidní ideje se do světa nikdy nedostanou. Jeho vybídnutí k „vnějšímu“ vyslovení ideje proto odpovídá naší nevhodné nesmělosti: že neumíme věci prodat, že se zadrhneme na prvním projevu opozice.

Neříká fráze. Je obecně znám jako ten, kdo mluví spíše v holých a transparentních větách. Třebaže se často opakuje. Životní protiklady, které na něj dopadaly, a se kterými se naučil žít, ho natolik propálily, že jeho slovo je lehce tvořivé: samo putuje k adresátovi. Dlouhatánská praxe jeho „tří bodů“ z kázání (punkta v Nepomucenu, páteční promluvy ve Vatikánském rozhlase k nedělnímu kázání aj.) ho naučila myslet semknutě a bez umělých příkras. Nekorumpuje planým těšením. O samozřejmostech nemluví. Citlivý je na naše identifikování se s negativními eventualitami, s tím, co nikdy nenastane (i když vidíme věci v možných – „logických“ – pravděpodobnostech).

To ukazuje na jeho střízlivost, věcnost a jakousi strohost (až syrovost) sdělení. V umělých hrách se slovy a v inflacích asertivních gest „světa“ je takový Špidlíkův postoj uzdravující. Rozpozná finty ve sdělení a kramaření se slovy. Bystře pronikne do ohbí našeho myšlení. Je svobodný v tom, že nesděluje nikdy negativní znalosti o druhém (i když je pronikavě vnímá). Nepomlouvá a nesbírá klepy. Energicky přeruší naši řeč, otíráme-li se o někoho. Jsme-li klidní (snad se dá použít i výraz: „indiferentní“) v tom, co kolem nás nefunguje (pokud tedy nezačínáme negativním sdělením), sám v kontextu jemně řekne, že existuje tato a tato „nefunkčnost“. I o tom, na koho musí z odůvodněné nutnosti sdělit jev méně krásný, řekne zároveň buď polehčující okolnost, anebo o něm sdělí mnohé krásné věci.

Vidí v celku. Je trpělivý, neboť ví, že dobré dílo se nevytrácí. „Celkem“ nerozumí bezezbytkovou znalost o všech detailech, ale pronikavou intuici (jaksi) „božského“ charakteru. Jeho (uvnitř pulzující) kritičnost neporaní, má ji v rukou díky odpovědnosti, kázni a železné vůli. Tím, že u něj zvýšeně pracuje ratio a analytičnost, ví o nebezpečí zjednostraňujícího racionalismu a šťouravého (koumáckého) kriticismu.

O svém utrpení nehovořil. Neuspějeme, pokud mu začneme se soucitem připomínat jeho bolesti. Aktuální zakoušení bolesti určitě souvisí s jeho propálenou čistotou myšlení, s bystrostí a bdělostí. Víme o krvácejících nohách, které by mohly dosti vypovídat o stresech a neřešitelných protipohybech života. Vždyť zažil něco rafinované nepřejícnosti! Při ošetřování ran se však noblesně nechává poučovat. Ale co my víme o jeho skutečné bolesti?

Drží často člověka při rozmluvě za ruku. Těkání, klopení zraku, anebo hru na konvenčnost rozpozná. Síla přítomnosti: vždy spadnou předchozí obavy. V duchovním vedení nikdy lacino netěší: chce slyšet sukus, není zapotřebí se alibizovat, přibližovat „kontext“. Říká podstatné, třebaže stejným stylem, ale vždy s jiným akcentem.

Má kolem sebe dárky, nerozbalené. Ty pak rozdává těm, koho potěší. A ve volné chvíli každému odpovídá; nerozlišuje velké a nízké. Je neustálé činný: když je unavený, dělá jakoby druhotné práce (hygiena pokojíku).

Na Velehradě, při jedné pouti CM, se kdysi potkal s bývalým premiérem Špidlou. Z té doby pochází známý vtip: že Špidla má svého Špidlíka, Ambrozek Ambrose, (někdo nemá nikoho...). V diskuzi s premiérem tehdy zazněly dvě teorie: „špidlík“ znamená dřevíčko na krajích jitrničky anebo jelítku. Ale spíše než okraje, Špidlík představuje dosti dobré „masíčko“.

Při tzv. konzistoři v Římě Šlo o uvedení jednotlivých kardinálů do funkce. Ve vytisknutém sešitku, se jmény nových kardinálů, byl popsán průběh liturgie (mše se toto dopoledne nekonala) – u každého z nich mnoho funkcí a popisných reálií, u Špidlíka jen strohé konstatování: kněz Tovaryšstva Ježíšova. Jediný mezi zvolenými neměl uvozovací Mons. Špidlík obdržel papežskou výjimku: nebyl jmenován biskupem. Papež však výjimku připustil pouze Špidlíkovi. Jezuité v několika komunitách byli zklamáni, že jejich kardinál (celkem je devět jezuitských kardinálů) nemůže světit vlastní kandidáty…

Asi půl hodiny před začátkem liturgie (konzistoře) začala hrát dechovka: při konzistoři. Když zahrála první sloku Bože, cos ráčil, měli jsme za to, že nějaká italská oficiální kapela zkouší hrát popěvky jednotlivých národů, jak to bývá ostatně ve zvyku. Ale když druhou skladbou byla roztomilá Sbohem, má radosti, bylo zřejmé, že jsou tady hudci z Moravského pole. A další písně. Tóny zazněly vhodně a nesly se daleko.

Krásné byly zpěvy chóru Sixtinské kaple (šéfující monsignor má, mimochodem, velice rád Janáčka). Varhaník citlivě vyplňoval pauzy. Repertoár kroužil od bachovských motivů až k hudbě francouzského přelomu 19.-20. století. Když dostával kardinálský klobouk Špidlík, hrál zrovna franc. autora Alaina: Zpěv mučedníků: to se hrávalo při vážných přísahách, slibech. Špidlík v rochetce moderně a jednoduše (nekrajkově) šité. Kardinálové předstupovali před papeže a přijímali dekrety. Šlo o vážnou přísahu Petrovu náměstku: až k prolití krve. Každý obdržel svůj klobouk. Špidlík byl poslední z nově jmenovaných. Už při popisném ohlašování nově jmenovaných kardinálů byla při jménu Špidlík vzpomenuta jeho zásluha ve vědě a ekumenismu. Když se vyhlašoval kardinál z Florencie, Filadelfie či patriarcha benátský (ti dostávali význačné chrámy římské), zazněly obrovské potlesky. Při Špidlíkově jménu se sice neozval masivní třeskot (to ostatně odpovídá naši české mentalitě, která se nerada zviditelňuje navenek: „ještě by někdo o mně řekl, že jsem fanatik“), ale plné, šumivé zvolání se jménem (dobře česky vysloveným), z mnoha okrsků náměstí: Špiiidlííík. Svatou Hátu dostal jako chrám: ten nedaleko římského Aletti, kdysi ariánský, kousek od dominikánského Angelika.

Jan Pavel II. chtěl tehdy Špidlíkovi něco povědět, ale hlasivky mu selhaly. Pak kardinálové přicházeli za svými rezortními kolegy – dávno jmenovanými kardinály, v dvanácti řadách čekajících. Špidlík však způsobil jisté, řekli bychom, neočekávané zvichření. Zatímco těch předchozích 29 jmenovaných už mělo jakoby odamplexováno, Špidlík vězel pořád ve druhé řadě. S každým zvlášť se vítal. V mnoha jazycích. Jako by mu říkali: „Tak konečně, Tomáši, mezi námi“. Očividná autorita: výmluvné. Vítání se s kardinálem Vlkem (česko-keltská krůpěj): setkání václavovské ideje s cyrilo-metodějskou. Špidlíka museli zavolat, aby s amplexováním ustal, neboť liturgie měla pokračovat.

Hrával rád ve svém pokojíku na své staré housle. Na ně kdysi (kromě latiny a francouzštiny) učíval hrát třeba šlechtice z Boskovice, kde si přivydělával kondicemi na živobytí: ošumtělý nástroj vzal pevně do rukou a bez not hrával desítky a desítky lidových a též náboženských písní. Měl neuvěřitelnou paměť na dlouhé sloky: znal mnohé písničky v různých jazycích. Byl třeba vyhledávaný bavič na různých kardinálských, biskupských atd. oslavách, když v latině (jak se to i dříve učili novicové) zpíval naše Na tom pražském mostě, Pod našimi okny teče vodička apod.

Dá se snad mluvit o určitém druhu profetismu: že jeho nejméně pravděpodobné intuice vždycky nakonec vyšly. Děj se sám několikrát otočil, aby se ztotožnil s tím, co Špidlík dříve řekl. Platí tady jednoduchá slova Písma: Kdo miluje Boha, tomu všechno napomáhá k dobrému (Řím 8,28).

Jan Jemelka – Luisa Karczubová – Michal Altrichter
Povstávání doteku. Uchopen v skrytu. Nakladatelství Refugium, Olomouc 2008, s. 110n.

Výběr z kapitoly sborníku Velehrad – filologoi versus filosofoi. Příspěvek spirituální teologie k 800letému výročí. Nakladatelství Refugium, Olomouc 2005, s. 86n.