Humoresky s kardinálem Špidlíkem III.

Ke svým blízkým byl náročný. Otec pevné kázně a zároveň obrovské svobody. Netěšil naprázdno. Pozvání jsme buď přijali, nebo jsme šli jinudy. Byl ve střehu, pokud do římského Aletti přicházeli Češi. Znal naše reakce: jak se omlouváme, upejpáme, jak naše komplexy probleskují v řeči, v nesvobodném držení těla, v těkavém zalétání zraků po tom, co doma nemáme… Za takových situací položil naši ruku do svých dlaní: zklidnil se tu tep, upravilo dýchání. Zároveň si však uvědomoval i naši českou komornost, vrozenou nekomerčnost, a že se proto leckteré solidní ideje do světa nikdy nedostanou. Jeho důtklivější vybídnutí k „vnějšímu“ vyslovení ideje proto odpovídalo naší nepatřičné nesmělosti: že neumíme věci prodat, že se zadrhneme na prvním projevu opozice.

O svém utrpení nehovořil. Neuspěli jsme, pokud jsme mu začali se soucitem připomínat jeho bolesti (například: Otče, jedna noha za římské, druhá za olomoucké Aletti). Aktuální zakoušení bolesti určitě souvisí s jeho propálenou čistotou myšlení, s bystrostí a bdělostí. Víme o krvácejících nohách, které by mohly dosti vypovídat, o stresech a neřešitelných protipohybech života. Vždyť zažil i něco z rafinované nepřejícnosti! Při ošetřování ran se však noblesně nechává poučovat. Ale co my víme o jeho skutečné bolesti?

V posledních letech musel denně, někdy i dvakrát, absolvovat citlivý zásah odstraňování zakrvavených nánosů z nohou. Když některá sestra čistila eminenci nohu příliš jemně, řekl jí: Sestro, nebojte se festovně přitlačit.

Držel často člověka při rozmluvě za ruku. Těkání, klopení zraku, anebo hru na konvenčnost rozpoznal. Síla přítomnosti: vždy spadnou předchozí obavy. V duchovním vedení nikdy lacino netěšil: chtěl slyšet sukus, nebylo zapotřebí se alibizovat, přibližovat „kontext“. Říkával podstatné, třebaže stejným stylem; ale vždy s jinou souvislostí.

Otec Špidlík hrával ve svém malém římském pokojíku ve třetím poschodí, ještě předtím než se musel přemístit do trochu většího kardinálského pokoje, na staré housle. Ty mu snad někdy během Pražského jara kdosi přivezl z rodných Boskovic; v době gymnázia s nimi vyučoval tamější zámecké synky, aby si kondicemi přivydělával na živobytí. Ohmataný nástroj vzal vždy pevně do rukou a bez not zahrál desítky lidových a náboženských písní. Měl neuvěřitelnou paměť na dlouhé sloky: znal mnohé písně v různých jazycích. Byl proto vyhledávaným bavičem například na různých kardinálských či biskupských oslavách, když třeba i v latině zpívával ty naše Na tom pražském mostě, Pod našimi okny teče vodička apod.

Na cestách vlastí si Tomáš Špidlík rád dával obyčejné uzené maso nebo kapra (ten je v Itálii považován za bahnitou, nevonící rybu). Špidlík sám byl rovněž dobrý kuchař: vcukuletu byl schopen připravit chutně na pánvi třeba kotletu.

Pan kardinál byl znám svým pendolínkem, kyvadélkem. Pochopitelně, že zde vůbec nešlo o žádnou magii, ale tím, že byl nesmírně senzibilní (vnímal na dálku člověka s negativní nebo pozitivní energií), mohl přesně stanovit třeba vhodnost či nevhodnost pokrmu. Pokud mu kyvadélko ukazovalo, že červené víno je „blivajz“, dotkl se ho jenom velmi společensky. Kyvadélkem dokázal dosti přesně určovat i diagnózu lidí, včetně toho, co komu z potravin svědčilo a naopak škodilo.

Otec Špidlík nemohl jíst nic kyselého: při pohledu na okurku se doslova osypal. Ohledně jídla mu nesvědčilo, pokud se míchaly různé typy sortimentů. Byl spokojený, pokud bylo jídlo jakoby jednoduché, jednolité (salát, pečivo, solidní maso). V Itálii dával přednost chobotnicím. Jedl však vždy s kontrolou.

Posledního půl druhého roku musel otec Špidlík dodržovat značně radikální dietu: pil vesměs jenom vývar ze švestek a ještě nějaké nepříjemné byliny. Tu a tam se nabídl Amirani z Gruzie, který pracoval s P. Rupnikem na mozaikách, že mu zaskočí do Frascati nedaleko Říma přivést „porketku“ (speciálně upravené vepřové masíčko): otec pár kousků neodmítl.

Zdraví se u otce Špidlíka vlastně začalo horšit při zlomenině krčku. Může za to jeho milovaný Velehrad. Jednou na Špidlíka zazvonil zvonek z ulice u vrat římského Centra Aletti a venku stáli lidé – počtem celý autobus – z moravské svatyně. Jakmile Špidlík uslyšel Velehrad, dokázal pořádně roztát. Není divu, že vyskočil ze své židle, ale v tom se zhroutil. Sestra Marie, jeho sekretářka, mu pomohla povstat. On jí neobvykle pevně opáčil: Ten zájezd musím přijmout! Sešel podepírán do společenské místnosti, kde ho již našinci očekávali. A on s nohou opřenou o malou stoličku delší dobu k Velehraďanům mluvil a vtipkoval, jako by se nic nestalo. Lékař pak pouze konstatoval, že to muselo být velice bolestivé. Po hospitalizaci jsme ho znali, jak bylo patrné i během papežské návštěvy, již na vozíčku. Díky pobytu v nemocnici se však mohl věnovat také práci na textech, o které ho poprosil Benedikt XVI. vzhledem ke své blížící se české návštěvě.

Nesmírně vnímavý byl vůči nemocným a postiženým lidem. Přerušil svou řeč a ihned řekl: To je obdivuhodné, jak tito dokážou trpět!

Otec Špidlík vyrůstal v chudých poměrech, a snad i proto si nikdy nepřivykl na nadbytek. Zbystřené soucítění s chudými mu bylo vlastní v každé situaci: třebaže byl obklopen lidmi mocných vlivů.

Neobvykle pevně byl odmítavý, pokud mu někdo chtěl políbit ruku nebo ho vykořisťovat slzavými šmajchly: nejedna dáma tím byla zaskočena. Sentimentální vpíjení dojatých očí usekl.

Otec Špidlík vstával po čtvrté hodině ranní. Rád připomínal, že to tak dělával císař František Josef, takže to po něm opakovalo celé mocnářství se všemi národními satelity. Italové, kteří mají odlišné uspořádání dne, pak značně trpěli, když například s ohledem k nadcházející cestě požadoval, aby mše svatá byla třeba v pět hodin ráno. To už on měl za sebou základní „mystiku“.

Co otec Špidlík nepotřeboval, ihned rozdal. Takže různí lidé od něj často dostávali nedotčený zimní kabát, nový svetr nebo něco na způsob hodinek, křišťálových mís atd.

Jelikož měl problémy se sluchem, dal mi jednou v Olomouci starou stokorunu, a přál si, abych u místního pana Schustra koupil pořádný budík, a že mohou být i dva. Hodiny mu pak tikaly v letadle, což naštěstí bylo ještě před pádem amerických dvojčat. V jeho římském pokoji mu „ta hroší monstra“ tak silně vyzváněla, že ho z vedlejších kameretek prosili, aby přešel na nějakou méně hlučnou „techniku“. Zatímco on ty dva rachotící stroje jen tak tak slyšel.

Ptával jsem se P. Čemuse, proč někdy vykládá tak nahlas. On si uvědomil, že je to vlastně návyk z doprovázení otce Špidlíka, který později užíval i naslouchátka. Signál, že je pro otce Špidlíka přednáška nezajímavá, byla naslouchátka v kapse místo na uších.

Páter Špidlík byl nesmírně bystrý. Jak se říká, měl „pozorováka“. Viděl jakoby každý pohyb: i nitra. Nedalo se nic kamuflovat. Ale nikdy nic nevyčítal. Bylo-li pak nutno něco pojmenovat, ve velikém klidu se k tématu vrátil v pravý čas, později. Často i s útěchou pro toho, u něhož takový „pohyb“ zahlédl.

Když se jednou otec Špidlík vrátil se spraveným zubem za nemalý finanční obnos, oznámil, že se právě našel nový list svatého Pavla, který je adresován italským zubařům. A že začíná slovy: Moji nejdražší... K tématu zubařiny: pokud se často na mnoha místech při liturgii zpíval kánon Laudate omnes gentes (Chvalte, všechny národy), otec Špidlík žertovně přezpívával na: Laudate omnes dentes (Chvalte, všechny zuby).

Jako není samozřejmost, že páter Koláček v Itálii pije víno, tak zase bylo nezvyklé, když si páter Špidlík poručil pivo. V Čechách si však při obecně omezených možnostech kvalitních vín (zásaditou) Plzničkou skromně posloužil. Při té příležitosti připomenul, že jediná zásaditá, a tím i léčivá voda v celém Římě je ve fontánce ve zdi u Santa Maria Maggiore, hned jak se po Via paolina vchází k nedalekému římskému Centru Aletti.

Vybavuji si, že v těch nejpronikavějších hektických momentech byl otec Špidlík naprosto klidný. Nebyl to jenom trénink obrovské vůle, ale jednoduše duchovní pokoj, který z něho sálal.

Otce Špidlíka jsme nikdy neslyšeli vyslovit hrubší slovo; také neexistovalo, aby se před ním tak mluvilo. O to roztomilejší byla jeho sentence, když jsme jednou od Brna vjížděli na Ječnou v Praze a zahlédli stanici metra I. P. Pavlova, a otec Špidlík se ptá: Tak už jsme ve Slintákově? (Podle psího Pavlova reflexu.)

Není správné hovořit o moravanství (třeba v duchu zhrzeného „slavjanofilství“), ale v každém případě byl bodrý Moravák, a to v tom krásném, šťavnatém, pozitivním smyslu: jakási hebkost – ne kostnatost a konfrontace, ale smysl pro pohostinné, zúčastněné myšlení.

Často otec Špidlík rozlišoval mezi ideology a skutečnými otci: ideolog zaokrouhluje fakta podle scénáře, zatímco otec dbá o povzbuzení synů a bere je vážně.

Rozhodujícím kritériem pro posouzení kvality byla pro otce Špidlíka „práce, která nadále pokračuje“: tedy to, že nějaké dílo nezaniklo, ale trvá. V tom spatřoval působení Božího Ducha. Zatímco přelétavost, dílo opouštějící, opřená o sebesilnější argumenty, byla známkou zanikající nálady. Když se mu někdo představoval, že pracuje dvacet let na nějaké problematice, věděl, že má před sebou člověka již zdařile propáleného četnými protipohyby.

Otec Špidlík byl mnohokrát diskrétně pozván k vážným teologickým hodnocením obtížně označitelných jevů. Na přání tehdy ještě otce Ratzingera strávil mimo jiné celou noc u slzící Panny Marie v Civitavecchia. Nic o tom nikomu nevyprávěl. Pouze jednou, jakoby mimoběžně, podotkl, že Panna Maria pláče nesmírně.

Celá špidlíkovská ruská idea je provázaná s Fatimou. Když ho někteří kolegové obviňovali ze slovanského sentimentalismu, odletěl na poutní místo a v mlčení klečel před Madonou Ruska. Taktéž ihned po zvolení kardinálem zajel poděkovat Panně Marii Fatimské.

Podoba řeholního života podle něj projde v budoucnu proměnou: takovou, jak tomu bylo na počátku křesťanství, kdy se řeholní život profiloval. Pospolu tak mohou žít ti, které spojuje vzájemná práce a přátelství. Leckteré vnější formy podle něj ustoupí přátelství, které se v Kristu osvědčí. Společné dílo v jedné ideji odpovídá dynamice života Trojice (v nás).

Říkával, že celibát je nabídnutý těm, kterým ho Pán dal, aby jím takto pomáhal.

Byl smutný, když se dozvěděl o potratu. Říkával, že země pláče krví nevinných. Z toho že pak vyplývá i úroveň něčí politické kultury. Měl rád prosté muslimské beduíny; o nich pravil, že mají úctu k rodině.

Otec Špidlík přiváděl k jednoduché „Ježíšově modlitbě“: Pane Ježíši, smiluj se nade mnou, hříšným, která je bazální teologickou metodou; a potom k nepřetěžování analyzovaných nedostatků na úkor celku, totiž k tajemství osoby (osoba je více než to, co o ní víme).

Jsou známy námitky proti starcovství (třeba u Dostojevského Karamazovců): kde najít důvěryhodnou osobu; jak lze uvěřit, že slovo starce je Boží vůle; kde brát jistotu, že nedojde k manipulaci důvěřivce kvůli nějaké ideji apod. – největší otázkou je starcova mlčenlivost. Pokud P. Špidlík mlčel jako hrob (o nikom nic nevynesl), není to samozřejmost: takové „ideové“ přetlaky vkládal do Božího Srdce.

Celý jeho takzvaný úspěch spočíval v důvěře. O ni prosil Pána, tu pak mohl dávat druhým. To, že byl otestován ze všech stran, je „samozřejmost“, o které nemluví. Nesděluje se ani o svých nemocech. Jak říká Martin Středa, [1] jehož otec Špidlík velice citoval (odvolával se na jeho pasáže o nutnosti rozumného slovanského prvku [2] ): Zralý muž nemluví o tom, že má hodně práce. Důvěra v Boha působí nemožné. Ve svém srdci byl otec Špidlík obdivuhodně prostý.

Páter Špidlík se rád svěřoval jednomu otci-starci v Rumunsku, který nakonec umíral v pověsti svatosti. Rumunsko měl vůbec velmi rád: především starodávnou kulturu nám tak málo známých klášterů. Myslím, že tento otec mu sdělil jedinou větu, jak to ostatně starci dělávají, ze které Páter Špidlík žil po celá desetiletí.

Dá se snad mluvit o určitém druhu profetismu: že jeho nejméně pravděpodobné intuice vždycky nakonec vyšly. Děj se sám několikrát otočil, aby se ztotožnil s tím, co Špidlík dříve řekl. Platí tady jednoduchá slova Písma: Kdo miluje Boha, tomu všechno napomáhá k dobrému (Řím 8,28).

Otec Špidlík říkával, že ve velehradské bazilice jsou ukryty všechny zákony umění a zásady solidní teologie.

Pochopitelně, že existují svědkové jeho posledních slov. Kromě nádherné věty o kráse svátosti manželství, o samotné teologii provázané s kontemplováním krásy (ne jakékoli „pěkno“, ale krása, která má živý střed) a o něčem, co se váže k Centru Aletti, kromě jiného také zazněly věty typu: V umění existuje jenom jediný symbol, eucharistie: vše ostatní je příkrasa. A pak: Co nepřivádí ke Kristu, zahyne.