Humoresky s kardinálem Špidlíkem II.

Rozlišování na dílo vědecké (odborné monografie, ale především příspěvky v cizojazyčných periodikách, které v českém prostředí vlastně neznáme) a popularizující, není tak docela správné. Lidé s vyhraněnou „vědeckou“ erudicí mají rádi (a to nejen na způsob odpočinkové četby) takzvanou „populární část“ jeho díla: právě v ní vynáší nejzávratnější podstatu toho, o čem dříve bádal.

Špidlík hovořil gramaticky přesně nejen ve světových jazycích (italsky, francouzsky, anglicky, německy, španělsky) a k tomu korektně holandsky, ale i v jazycích slovanských (rusky, ukrajinsky a slovinsky), a to zase nejen „konvergentně panslovansky“; kromě toho totiž „jako rodný jazyk“ ovládal latinu s řečtinou. Kromě hebrejských textů četl v syrštině církevní otce. Velice pečlivě znal staroslověnštinu.

Jeho dílo je přeloženo do několika desítek jazyků, i méně standardních, jako arabštiny, čínštiny... Jednou se začetl do jistého hesla ve francouzském famózním slovníku spirituality [1] a říká: S tím textem bych i souhlasil, aha, to napsal Špidlík. Vydávané texty po sobě již však nečetl. Netrpěl potřebou se jimi zaobírat.

Samozřejmě, Špidlík je formát s encyklopedickými znalostmi: s kulturními, historickými a uměnovědnými přesahy. Zprostředkovával zahajování kongresů a odkrýval progresivní témata na uměleckých grémiích.

To, že z jeho slova sálá hutnost a zároveň průzračnost (čili nejen hutnost, ani pouze průzračnost, ale obojí), připomíná Chestertonův příměr o kvalitě něčího lidství: pro jedny je jistý člověk silný, pro jiné štíhlý, tudíž kvalitu osoby nelze změřit protikladnými soudy. Tím, že osoba v sobě sjednocuje protiklady, odkazuje na jiný typ hodnocení: tajemství.

Styl jeho práce s textem odpovídal vypisování témat na lístečky. V každé knize měl pozastrkáno několik úzkých pásků s fantasticky disciplinovaným písmem. Do svých známých kartiček si pak vypisoval citace s odkazy, a to zase v abecedním pořádku podle témat.

Na korespondenci odpovídal ihned. Je známé jeho velice čitelné a osobité písmo. Španělskému králi odepsal ručně tak pohotově jako panu Voříškovi z Voříškova.

V užívání papírů byl úsporný: po vzoru našich starších otců řeholníků využíval každý okraj již použitého listu. Obyčejně si A4 rozřezal na čtyři části. Takže je zajímavé si přečíst i druhou použitou stránku lístečku, kde se třeba vynachází sdělení otce Ratzingera, že nemůže přijít na slavnostní večeři, poněvadž je nachlazený.

S velikou důsledností shromažďoval knihy, aby je pak mohl jednou převést do olomouckého Aletti. Takže jsme dostávali kromě odborné teologické literatury a dalších a dalších žánrů, také skvělé umělecké reprodukce různých národů apod. Zvlášť po jeho jmenování kardinálem to byly kousky na české poměry dosti neobvyklé: dárkové publikace s podpisy zajímavých lidí...

S počítačem pracoval skvěle. Četl na něm i denní tisk. Taktéž na emaily odpovídal ihned. Tu a tam se stalo, že omylem zmáčkl na klávesnici: „vymazat“, přičemž si pozměněný soubor neuložil. Ve velikém klidu na to podotkl: Mělo to tak být, musím to napsat lépe. Anebo žertovně: Za sto let tu genialitu objeví někdo jiný. Uprostřed práce na počítači vždy velice vlídně přijal i neohlášenou návštěvu.

Příliš neholdoval muzeím: stačilo mu, aby se podíval na jeden předmět, třeba obraz, a bylo mu hned jasné, jaká je úroveň výstavy. A přitom dokázal o uměleckém díle (a to různých období i autorů) velice zasvěceně hovořit. Určitě nepatřil mezi obdivovatele kdejaké pozlacené kliky. Naprosto věcným pohledem rozeznal kýč od autentického umění. Při pohledu na pravou ikonu doslova oněměl – takový měl vůči ní respekt.

Spojoval v sobě kázeň předchozích scholastických traktátů, když se musel učit spoustu latinských definicí nazpaměť (ty uměl velice osobitě přetlumočit), a obrovské možnosti současných trendů: tím mohl propojit generaci předkoncilní a pokoncilní. Dbal o syntézu tradice a experimentu.

Ptávali se ho, co že to vlastně znamená ta „naše“ cyrilometodějská idea: říkával, že za prvé jde o srozumitelné přetlumočení nejsložitelnějších teologických témat, za druhé, že řeč o krásném člověku, obecně o kráse, musí být výraznější nežli zúžené moralizování (resp. malodušné upozorňování na to, co v člověku nefunguje), a za třetí, že Cyril a Metoděj byli „dva přátelé“, tedy že jde o nutnou týmovou práci, a že tudíž ti, kdo dokážou pracovat pospolu, nemohou vytvářet hloupé ideologické programy.

Pochopitelně, starodávné literární zlomky z doby Cyrila a Metoděje dokázal číst v původní archeologické podobě a reflektoval i četné vědecké protiargumenty. Ale v tom je právě Špidlíkova síla: nezůstat pouze na úrovni poznané analýzy, ale dokázat vsadit faktum do konkrétního života.

Je příznačné, že v pohledu na tzv. ideu cyrilometodějskou vychází z moderní metodologie hermeneutiky (jednoduše: umění přetlumočení originálního textu) a že nezůstává stát na úrovni první poloviny 20. století, kdy metoda vědecko-pozitivní, zneužívána v českém regionu jako jediný typ vědy, někdy snad i usilovala (po vzoru dona Quijota a jeho větrných mlýnů) o poražení nepřítele, tentokráte romantického slavjanofilství. [2] T. Špidlík nabízí naopak souvislejší pohled: teologii symbolu a ideje, a to i v duchu vážných diskuzí mezi Lévinasem a Ricœurem, které mimochodem sám dosti účinně zprostředkovával (na prosbu kardinálů de Lubaca a Daniélou).

Jeho život byl neustálý střet s protiklady, které působily vnitřní dramatičnost jeho sdělení. Kontrasty se slučují v jediném srdci, aniž by se ubíjela galantnost, aniž by se oslabovala jejich lakoničnost. Tím, že si ho Pán povolal mimo český terén, mohl o českých věcech hovořit svobodněji.

Nevyhledával zápletky, což neznamená, že panovalo trvalé bezvětří; spíše nárazově nechal ostřeji zavanout pasát, východní vítr. Zřejmá je identita myšlení a životních postojů. Ač se i na člověka zahleděl, kreslil ho spíše jednou větou, než aby ho obnažoval posměšnou popisností. Neulpíval na detailu, byl proti všem přemrštěnostem, značně šetrný zvláště vůči mysticismům. Žádné psychologizující podrobnosti. Neprosazoval subtilnosti, neplýtval barvitými výrazy na úkor celku. Vyjádření bylo příjemně nepřetížené.

Nebyl hloubavec v tom smyslu, že by byl duchem vtažen do nějakého „jiného“ světa, ale kontemploval přítomnost vnitřně, s jakousi lehkou samozřejmostí. Není v něm příchuť tragismu, ani laciného pousmívání se. Klepy „dobře informovaných“ ignoroval. Neslušné ordinérnosti nevyslovoval, protože v něm nebyly. Nikdy neútočil proti pokleskům těla, ale proti těm, které pocházely z chlubivosti ducha, a to bylo zase myšleno proti ideologičnostem nebo upejpavé malichernosti.

Svým „boskovicky“ vyvinutým nosem uměl na dálku rozpoznat „jansenisty“: ve smyslu – Pán Bůh se o všechno postará, my naprosto nic nezmůžeme a také dělat nic nebudeme. Ty vybízel k činorodosti.

Široký duch u něj vítězil nad choulostivými citlivůstkami. Příčil se mu vydírající lyrismus. Slova musela tvořit jeden celek, aniž by vypichovala nějaký akcent. I v tom je kus nabyté lakonické italskosti, zatímco jeho slovní čistota odpovídala jednak získané tradici předchozí klasické literární formace, ale také dlouhatánské praxi kazatele, který má hovořit stručně a jasně. I jeho psaný text je nesen v duchu „memoárů, vzpomínek“.

Témata neznárodňoval, ale v tématech spatřoval život národa. To odpovídá jeho přístupu, že „my pravdu nevytváříme, ale uvnitř odhalujeme“: neboť je nám prostě svěřená.

Jeho vybojované, trpělivě propracované a seskládané věty svědčí o nekonečném úsilí cizince, který je nucen se neustále v každé zemi učit jiný cizí jazyk. Pracovitost, paměť, vůle nezastřou srdečnost. Spíše má smysl pro naslouchání, nežli pro intelektuální hříčky. Kázeň slova, žádná cizoslovná mánie, žádná manýra.

Stavba odkazuje na předchozí scholastickou disciplínu a plánovitost jezuitské formace, ale přesto nepotlačuje intuitivnost či kreativnost. Ta naviguje k jádru sdělení. Vznešenost a prostota mohou být pospolu; praktičnost nestírá spekulativní zápasy. Umí bystře číst skryté obrazy života, ale střízlivým popisem. Užívá krátkých příměrů, ale ne v duchu sugestivních metafor. Asociace má totiž stále pod kontrolou.

Neříkal fráze. Je obecně známý jako ten, kdo mluví spíše v holých a transparentních větách. Třebaže se často opakuje. Životní protiklady, které na něj dopadaly, a se kterými se naučil žít, ho natolik propálily, že jeho slovo je lehce tvořivé: samo putuje k adresátovi. Dlouhatánská praxe jeho „tří bodů“ z kázání (punkta v seminární koleji, v Nepomucenu, páteční promluvy ve Vatikánském rozhlase k nedělnímu kázání aj.) ho naučila myslet semknutě a bez umělých příkras.

Nekorumpoval planým těšením. O samozřejmostech nehovořil. Ostražitý byl na naše identifikování se s negativními eventualitami, s tím, co nikdy nenastane (i když vidíme věci v možných – „logických“ – pravděpodobnostech).

To ukazuje na jeho střízlivost, věcnost a jakousi strohost (až syrovost) sdělení. Mezi vyumělkovanými hrami se slovy a v přebujelostech asertivních gest „světa“ byl takový Špidlíkův postoj uzdravující. Rozpoznal finty ve sdělení a kramaření se slovy. Bystře pronikl do ohbí našeho myšlení. Byl svobodný v tom, že nikdy nesděloval negativní znalosti o druhém (i když je pronikavě vnímal). Nepomlouval a nesbíral klepy. Energicky přerušil naši řeč, pokud jsme se o někoho otírali.

Pokud jsme byli klidní (snad se dá použít i výraz: „indiferentní“ [3] ) v tom, co kolem nás nefunguje (pokud jsme tedy nezačínali negativním sdělením), sám v kontextu jemně podotkl, že existuje tato a tato „nefunkčnost“. I tam, kde musel z odůvodněné nutnosti sdělit něco méně krásného, nezapomněl buď na polehčující okolnost, anebo o té osobě dodal i mnohé krásné věci.

Viděl v celku. Byl trpělivý, neboť věděl, že se dobré dílo nevytrácí. Výrazem „Celek“ nemyslel bezezbytkovou znalost o všech detailech, ale pronikavou intuici (jaksi) „božského“ charakteru. Jeho (uvnitř pulzující) kritičnost nezraňovala, měl ji v rukou díky odpovědnosti, kázni a vypěstěné pevné vůli. Tím, že u něj zvýšeně pracovalo ratio [4] a analytičnost, věděl o nebezpečí zjednostraňujícího racionalismu a šťouravého (či koumáckého) kriticismu.

Když kardinál Špidlík v tisku či televizi, ba i v některých pasážích svých děl, leccos opakoval, nešlo o mentorování; jednoduše tatáž věc přinášela napořád duchovní útěchu. Lidi nelze podvádět, aby šli na přednášku a opakovaně si namlouvali, že jsou spokojeni. Oni odcházeli nasyceni, protože byli pozváni do duchovního prostředí.

Myslím, že by pro hlubší a souvislejší studii nebylo špatné téma Masaryk a Špidlík ve východní otázce.

Forma jeho písemného sdělení je blízká solovjovské, vůdčí intuice mají zase charakter Florenského stylu; řešení je ovšem patristické. Jako by k nám někdy promlouval styl prvokřesťanského myslitele Bazila Velikého. Onen poukaz na ruského myslitele Solovjova, Florenského či zmíněného Bazila, nemá mít tragickou ambici: zploštit osobu na pouhé analyzování vlivů. Spíše jde o možnost dopomoci si příklady, jimiž se k tajemství Špidlíkovy osoby blíže dostaneme.

V úzkém kontaktu byl s československým diplomatem, emigrantem, důvěrníkem E. Beneše, Jánem Papánkem. Myslím, že tudy vede i leckterý klíč ke čtení českých dějin.

Na přání papeže se vyjadřoval k té či oné encyklice ještě před jejím zveřejněním. Jde o vážná sdělení (i o tom, jak bude encyklika přijímána nejen ve vědeckém světě, ale též mediálně). Například před poslední papežskou návštěvou vypracovával body pro Benedikta XVI. během své hospitalizace v nemocnici. Velká část byla papežem použita, především ve Staré Boleslavi.

Pak je zapotřebí podtrhnout tuto skutečnost: v českém prostředí vyrostlo několik teologických osobností, ale ne každý teolog zanechává školu. Učitel překračuje svůj stín, aby byl plodným otcem. Hodnocení vždy odpovídá trpělivosti souvislého času.